Jak jsme byli na houbách

Výprava na houby není u nás věcí jednoduchou - tím bych ráda omluvila naše výsledky i fakt, že jsme se do lesa dostali nikoliv v pět ráno, jako staří zkušení houboví mazáci, ale dopoledne, kdy už tady sluníčko slušně pálilo a důchodci se vraceli s košíky plnými hříbky.

"Šebuju velikej košík!" Koblížka chodila od rána po pokoji jako lev v kleci. Malý košíček se jí zdál nedostatečný a dožadovala se větší velikosti. Košíky máme dva. Jeden pidi, druhý XL. Ten si zabral Koblih. "Jsem z vás nejzkušenější, vždyť víš, že na houby jezdím od malička," prohlásil a šel hledat rybičku. "VŽDYCKY jsem chodil s rybičkou, mám k ní citový vztah!" Rybičku nenašel a vzal zavděk červeným skládacím nožíkem se švýcarským křížem (chlapi, je pravda, že tenhle červenej nožík má každej z vás? Že je to mužská úchylka, mít červený skládací nožík? Po pravdě - jak často ho potřebujete? Víte, kde ho máte? Fakt by mě to zajímalo).

Sbalili jsme krosničku (nikoliv na houby, nýbrž na naše nejmladší dítě), oba košíky, nožíky a jednu hadrovou tašku. Pro mě. Na houbách jsem nebyla už dlouho, ale houbařím ráda, i když poznám jen hříbky a muchomůrku. U lesa parkovalo jen pár aut, většina houbařů už byla dávno doma. To nás ale neodradilo a s chutí jsme se vřítili do lesního porostu.

"Koblížku, drž se mě, nebo táty, ať se ti neztratíme z očí. Koblížka jde se mnou za ruku, Markétku si bere na záda táta," zorganizovala jsem rodinu (organizace mi jde). Pohledy jsme zabořili směrem dolů. "Půjdeme po téhle cestičce," ukázal Koblih, "a budeme se držet spíš vpravo. Jsou tam pak hájky a tam je hub!" Vyrazili jsme. První babku našla kupodivu Koblížka. "Je to houba?" zeptala se nedůvěřivě. "Je to houba, zlatíčko. Šikovná holka!" To už Koblížek běžel k tátovi a jako tajný zvěd mu hlásil první úlovek. Zdálo se mi to, nebo Koblih začal hledat od té chvíle usilovněji?

Drželi jsme se vpravo. Došli jsme k hájkům a tam našli 12 (slovy: dvanáct) hub. Nevím, kam došel Koblih, protože jsme ho už drahnou chvíli neviděli. "Děti, neviděly jste tatínka?" ptala jsem se zpočátku vesele, pak už naléhavějším hlasem. "Ne, asi hledá houby!" odpověděla mi Koblížka. "Tak děti, a my budeme hledat taťku!" Tato činnost nám zabrala dobrou hodinu, kdy už jsme nenašli ani prašivku. Ale ani Kobliha.

"Vrátíme se k autu, tatínek snad taky trefí!" Byla jsem docela naštvaná, nejvíc na to, že Markétku a klíčky od auta měl můj choť. Na parkovišti jsme byli sami. Ani plecháčka, ani živáčka. Házeli jsme šiškami na cíl, postavili čtyři domečky z kůry a mechu a pak se zjevil Koblih se spící Margaretou na zádech. V XL košíku se krčily dvě babky a tři bedly. "No kde jste byli? Jsem vás hledal! Hub mám jen pár, protože jsem se nemohl soustředit." Musela jsem se smát.

Sečetli jsme úlovky. Dvanáct našich hub + pět hub z Koblihova košíku = aspoň malá smaženice k dnešnímu obědu.

Někdy zase vyjedeme. Ale asi spíš bez Kobliha. Abychom mohli hledat houby, nikoliv členy rodiny :)