Dovolenková perlička, tentokrát ubytovací

"No ale jestli jste chtěli jinéééj domaek, tak to jste si asi měli říct v tý cestovcéé, kde jste si to kupovaléé!" Delegátka cestovní kanceláře byla opálená, navoněná, vystajlovaná a se žvejkačkou v puse. Zřejmě žvýkala často, protože zuby měla vzorně bílé a bez jediné chybičky. Což se o paní před námi říct nedalo. Nebyla ani opálená, po dlouhé cestě ani moc nevoněla, nebyla upravená ani vyšperkovaná. Byla nasraná.

"Prosím vás, psala jsem do požadavků, že chci klidnou lokalitu, protože mám tříletá dvojčata, a zatím máme pokoj v rušné ulici v centru. Pod námi je dokonce semafor a o kus dál se staví nový dům. Tohle si fakt nenechám líbit!" V koutku oka mladé maminky jsem zahlédla slzu.
"A co jako chcete děláát?" ptala se slečna Cestovková.
"Já? Spíš co budete dělat vy, ne?"
"Tak mi tady do kolonky napište, že jste nespokojená a v Praze to pak s vámi vyřešej!"

Nahnula jsem se blíž k pultu. Ve formuláři, kam si paní Cestovková psala jména turistů, jejich ubytování a data příjezdů a odjezdů, byla obří kolonka DŮVOD NESPOKOJENOSTI. Zaujalo mě to.

Maminka dvojčat zapsala svou stížnost (dostala se až do řádku pana Klokočníka, snad si chudák nestěžoval) a odešla. Trochu jsem ji chápala, trochu jsem se divila, proč to vzdává tak brzy.

Na řadu jsme přišli my. Protože jsme ubytování nechali vyzkoušet několika skupinami v předchozích turnusech, věděli jsme, do čeho jdeme a jen si vyzvedli klíče. "Dám vám mapu, jaestli chcaetae. Tenhle byt je takovej zastrčenej, to sami ABSOLUTNĚ nemůžete najít!" Ušetřili jsme slečně mapu a vypadli jsme z agentury.

Následující dny jsem pořád musela myslet na onu maminu. Až jsme ji potkali na pláži. Její dvojčata se hned skamarádila s Koblížkou a za chvíli už se všichni tři prali o žlutý kyblíček a červenou bábovku se želvou.

Nedalo mi to a ptala jsem se, jak to nakonec dopadlo. Jestli bydlí na křižovatce nebo se přestěhovala do klidnější lokality. "To víte, že bydlíme pořád stejně. Ten můj prostě nemá ostré lokty a já zase rychle ztrácím nervy a nechci se hádat s nějakou blbou mladou blondýnou!" Koukla jsem se na "toho jejího". Ležel na lehátku a četl si knížku. "Takhle pročte dovolenou. Jednou za den si jde zaplavat, dvakrát denně si hraje s dětmi. Ráno postaví hrad a odpoledne dělá bábovky. Je statistik." Zasmály jsme se.

"Počkejte chvilku, někoho přivedu." Došla jsem pro Karla, jednoho ze členů naší obrovské prázdninové tlupy. Maminka (jmenovala se Petra) mu popsala svoje ubytování a požadavky. "Škoda, že mají siestu a je ještě zavřeno. Už se těším, jak tam vlítnu!" Karel je ŘEŠIČ. Nemá problém, neb má šarm, charisma a proříznutou pusu. A miluje podobné situace. Takový náš ombudsman.

V pět hodin, kdy agentura otvírala, stál Karel u dveří.

Slečna Cestovková dorazila v půl šesté a zaševelila: "Bonjour, omlouvám se za drobné zpoždění, jdeme na to. Co potřebujete?" Co Karel potřeboval, vysvětlil slečně v pěti minutách. Popsal jí i to, co si myslí o nedochvilnosti. My slabé ženy :) stály opodál. Za chvíli už na nás Karel volal: "No jen sem pojďte, paní Petro, pojďte si vybrat, který z apartmánů se vám líbí!" Petra začala brečet. "Nebulte a buďte asertivní," podala jsem jí kapesníček a strkala ji směrem ke kanceláři. "A chtějte ještě vstupenky do lunaparku," pošeptala jsem jí, chytla za ruce její dvojčata a čekala před kanceláří.

Vylezli za čtvrt hodiny. "Vybrali jsme byt v klidné části vesničky, kousek do centra. A večer jdeme na pouť, Petra nám dala lístky, které dostala." Petra byla tak šťastná, že by nám dala bůhvíco. Karel byl ve svém živlu a říkal mi: "Chtěl bych ten formulář. Obešel bych všechny kolonky DŮVOD NESPOKOJENOSTI a to by slečna Cestovková koukala!"

Večer jsme vyrazili na kolotoče. Volné vstupenky byly sice jenom čtyři, ale atrakce jsme si užili dosytosti. "Ať žije Petrááá," halekal Karel, když svoje stokilové tělo pouštěl dolů po obří klouzačce.