Babička

Na téma mé tchyně tady na blogu ještě nepadlo jediné slovo. Nebo jen velmi málo slov, tuším. A určitě to nebylo v negativním. Protože babička Koblihová je naprosto úžasná ženská a já jsem ráda, že ji mám.

Nejezdí k nám moc často, ale když přijede, vždycky to stojí za to. Včera poslala Kobliha s dětmi ven (její diplomacie je neuvěřitelná a je v tomto oboru mým velkým vzorem) a probírala se mnou ošemetné téma našich současných dnů. Tedy Ivetku, nové vnoučátko a Koblihovy přešlapy. A byl to zajímavý hovor.

Nejdřív si nechala celou historii vyprávět. Překvapilo jí, že povídám s nadhledem, srozumitelně a téměř bez emocí. Ale já už si emoce odžila a beru to spíš jako příběh někoho jiného. Nebo je to jen obranný mechanismus a já se bráním tím, že mluvím, jako by se mě to ani netýkalo. Nebo se ta chvíle blíží, nové Iveťátko-Koblížátko se brzy narodí a jsem čím dál víc nervóznější, ač si to nepřipouštím. Nevím.

Pověděla jsem celý příběh včetně esemesek, anonymů a rozhovorů, které jsme s Koblihem vedli. A pak si vzala slovo babička. Docela jsem byla zvědavá, jak se k celé věci postaví. Jestli bude bránit svého syna (což by asi udělalo dost mamin), omlouvat jeho úlet a sypat si za něj popel na hlavu, nebo jestli podpoří nás. Prostě jsem byla zvědavá.

Mluvila dlouho, taky souvisle (rétorika jí vždycky šla výborně) a to, co říkala, mělo hlavu a patu.

A pak jsem se rozbrečela.

Protože není moc babiček, které by se za své syny styděly. Které by nabídly pomocnou ruku a prozradily o tom, jak vlepily svému dospělému synáčkovi facku. Protože není moc takových tchyní, které našly se snachou stejnou řeč a mají stejnou krevní skupinu. A já jsem ráda, že naši bábinu mám.

Každý člověk naladěný přátelsky je pro mě v téhle době velkým přínosem.

P.S. Zkuste zadat do Googlu slovo tchyně (mother-in-law) a dejte vyhledávání obrázků :) Je to prostě věčné (a vděčné) téma :)