Odehrává se na hranici Turecka a Iráku, v utečeneckém táboře, ve kterém čekají kurdští obyvatelé na Američany. Příběh se orientuje na děti a jejich skupinu, které velí Kak (s přezdívkou Satelit), který se se svým osudem dovede vypořádat líp než ostatní (postupem času se z něj stává despota - trochu mi to připomíná Goldingova Pána much). Malí hrdinové filmu jsou většinou sirotci, kteří se živí tím, že sbírají a prodávají nevybuchlé nášlapné miny, kterých je v okolí nadbytek.
Ve filmu z války nejsou hlavními hrdiny státníci, politicky ani vojáci. Ti tu tvoří pouze jakýsi komparz. Hlavními hrdiny jsou právě opuštěné děti. Zajímavé je, že ve filmu nehrají herci, ale místní. Je opravdu točen v uprchlickém táboře, nejedná se o studia ani vyhledané exteriéry.
Celý tábor se snaží získat informace o hrozící válce přes satelit. Lidé ale nerozumí řeči velkých televizních stanic a zprávám nevěří. O to víc důvěřují zmrzačenému berzrukému chlapci, který umí předpovídat budoucnost. Jeho sestra, se kterou přišel do vesnice, tvoří spolu s Kakem Satelitem hnací motor celého filmu. Ten je vyprávěn ve dvou rovinách - očima dívky a Kaka.
Režisér Bahman Ghobadi se narodil v roce 1969 v Kurdistánu. Studoval univerzitu v Teheránu, kterou ale nedokončil. Točil jak krátké filmy, tak filmy celovečerní a dostal za ně několik cen.
Dovolte mi citovat Radima Habartíka z Aerofilms: Na otázku, proč vidět tenhle film, odpovídá:
Těch důvodů je několik: protože je to první film natočený v Iráku po pádu Saddáma Husajna, ale nevypráví o Iráku bez Husajna. Protože je to film o válce, ale vojáci v něm nebojují. Protože v něm všechny hlavní role hrají děti, ale není to dětský film. Děti jsou v tomto filmu víc dospělí než dospělí. Protože když malá Agrin upře svůj pohled do kamery, je v jejích očích víc, než co by kdy slova mohla vypovědět o době, ve které děti ztrácejí nevinnost dřív než mléčné zuby.
A nakonec se ještě podívejte na trailer k filmu: