Nějak se to sešlo, že hodně mých kamarádů má "cestovací období." A tak jsem se podívala na Janiny fotky z Chile, Pavlínin deník z Číny, Jardovo svatební oznámení z Las Vegas, ... a poprvé v životě měla pocit, že oni žijí a já ne. Znáte to? Jako že vám něco utíká pod rukama? Protéká mezi prsty? Že už máte plný zuby toho věčnýho koloběhu - práce, vařit, děti, práce, vařit, děti, uklízet, vařit, děti, práce, ...
Padlo to na mě a já mám ukrutné nutkání někam jet. Třeba do Polska nebo do Maďarska nebo do Číny nebo do Francie. Kamkoli. Jít do nějaké galerie, sednout si v kavárně na hlavní třídě a pozorovat cvrkot. Jít v Dublinu na pivo nebo v Japonsku na sushi. Zaplavat si v maďarských termálech nebo sejít těch milion schodů ve Wieliczce a podívat se na solný chrám. Nebo se třeba projet v Prateru na ruském kole nebo chodit arabským súkem a vybírat koření. Cokoli.
Vím, že v nejbližších měsících se nikam nepodívám. A nevím, jak z toho ven. Protože ten pocit je nesnesitelný.
Asi jsem zmlsaná. Zhejčkaná minulými léty, kdy nic z toho, o čem jsem psala, nebyl problém. Měla jsem se skvěle - chtěla jsem vzít malého Koblížka do Legolandu? Jeli jsme. Chtěla jsem se v zimě válet u moře? Válela jsem se.
A teď čtu o cestách jen na tom Facebooku. Nevím, jestli budu ještě někdy ekonomicky tak silná, abych si podobné výlety mohla dopřávat. Asi ne. Možná až vyrostou děti (jo, dožiju se toho, slíbila jsem si to!) - až budou mít svůj vlastní život a nebudou na mně závislé. Pak si třeba přečtu tenhle článek a někam se vydám. Už se na to těším!
A ještě jeden odstavec, poslední: Je fajn, že je na netu Píše.cz. Vím, že se opakuju, ale fakt jsem moc šťastná, že tu jsem a že vy všichni jste tu se mnou. A že můžu číst vaše zápisky a že mi dáváte energii a že existuje Pavel, který má s našimi blogy trpělivost a že můžu mít svůj počítač a o všech svých trampotách můžu napsat.