Chvíli bylo vpravo, pak v prostředním pruhu a mě předjíždělo zleva. Jedna myška, druhá, třetí - asi dvě auta přede mnou si tenhle šílenec vjel do prostředního pruhu a šlápl na brzdu. Na té namoklé silnici to bylo žůžo. Dupli jsme na brzdu. Cítila jsem, jak se mi zablokovala kola, tak jsem rychle brzdu pustila a přerušovaně několikrát šlápla znovu. Zastavila jsem asi deset centimetrů za dodávkou. Rychle jsem pustila varovné a čekala, jestli to slečna v jeepu dobrzdí.
Zařvala jsem na dítě: "Chyť se něčeho!" a čekala jsem náraz. Naštěstí to slečna taky zabrzdila (a taky to tipuju na centimetry). Pár vteřin jsme stáli a rozkoukávali se. Já v duchu nadávala na blázna v bílém autě. Už byl bůhvíkde.
Nemám ráda cvoky za volantem. Jezdím hodně let a najela jsem hodně kilometrů. Myslím, že řídím dobře, nedělá mi problém parkovat, vyznám se v mapě a nebloudím ani po Evropě. Byly časy, kdy jsem za volantem dojela až do Cabo da Roca :) Jezdím opatrně a neriskuju. Ale stejně někdy děkuju nebesům, že jsem přežila cestu z práce. Jako právě dneska...
Potřebovala jsem tankovat, tak jsem zastavila u benzínky ještě na Jižní spojce. A ejhle - u vedlejšího stojanu stálo bílé auto, kvůli kterému jsem málem bourala. Ušatý mladíček se vracel k autu. Nedalo mi to.
"Víte, že se před chvílí kvůli vám málem vybouralo několik aut?" ptala jsem se a čekala, že budu odkázána kamsi.
"A co jako?"
"Že jezdíte dost nebezpečně - navíc nesvítíte." Připadala jsem si jako moralistka, ale ještě jsem se dost klepala.
"Jedu, co to dá, víte? A tohle auto je bezpečný. Protože JÁ SPĚCHÁM, chápete to?"
"Tak vám přeju, abyste to spěchání přežil - a lidi kolem vás taky. Protože jste před chvílí jel jako prase."
"Asi jste nikdy nebyl mladá!" odvětil celkem vesele, pod nohy hodil lístek od pokladny, skočil do auta a vyřítil se. Bez světel...