Když jsem tuhle práci dostala, byla jsem šťastná jako bleška. Co bleška, pořádná blecha! Dostala jsem hodně peněz a hodně zodpovědnosti. Ze začátku jsem padala na hubu. Spala jsem pár hodin denně a noťas mi přirostl k tělu. A klávesnice k prstům. Do toho všechny problémy doma. Chtěla jsem obstát a myslím, že se mi to povedlo.
Pak se něco zlomilo. Uvědomila jsem si, že mi ty peníze a problémy nestojí za čas, o který přicházím. Že mám podezřele moc šedivých minivlasů. Že si nosím práci i do špitálu. Že dovedu v pěti minutách vyzvracet vnitřnosti z těla a mezitím odeslat report na vyšší místa. Že i na Večerníčka koukám přes monitor notebooku. Že při hraní člobrda mám u sebe notýsek a dopisuju resty. Že jsem to zkrátka přepískla. A že asi nejsem tak ambiciózní, jak jsem si myslela.
Kolegyně má radost, že jsem odstoupila. Mám radost, že má radost. Je to mladá šikovná holka, která ví, co chce - myslím, že bude dobrá šéfová. Před chvílí mi napsala e-mail, jestli bych jí v začátcích pomohla. Hned jsem jí odpověděla, že to považuji za samozřejmost. Pak mi volala. Nebyla střízlivá a děkovala :)
Zítra jdu do špitálu na celý den. Slíbila jsem si, že si s sebou vezmu jen telefon. Vypnutý. Jen na zavolání, aby pro mě odpoledne přijeli. Notýsek i tužku nechávám doma.
A od ledna zvolňuji tempo. Byla jsem u psycholožky a ta mi to přímo poručila. Jestli chci být zdravá, musím nechat všeho okolo a věnovat se sama sobě. Je to dobrý plán a budu se ho držet :)