Holky, kluci, plešouni

"Mami, může k nám zítra přijít Péťa?"
"Může, ale až odpoledne. Dopoledne jsme pryč."
"Tak jo. My musíme vyřešit nějaké osobní věci. Jako holky, školu a tak."

"Jaký holky, Koblížku?" ptala se Koblížka a do pusy dala další vidličku s kuskusem.
"Do toho ti nic není, Koblí," nedal se zlomit starší brácha.
"Já už jsem ti holku vybrala - ptala se po tobě Martinka ze školky. Asi si tě chce vzít!"

"Jezte, ať vám nezaskočí," přemlouvala jsem děti, ale potají se uculovala.
"Já žádnou prťavou Martinku za ženu nechci, Koblížko! To si rozhodnu sám, koho si vezmu!"

Když mi bylo osmnáct, zeptal se mě jeden známý, jestli si ho vezmu. Byl malej, skoro plešatej a hloupej. "Zaplatím ti sto tisíc," povídá. "A pak se hned rozvedeme! Bude to sranda - víš, jak budou rodiče zmateně koukat?" Tenkrát bylo sto tisíc dost peněz. Řekla jsem o nabídce své kamarádce. "No a vezmeš to?" ptala se mě Bára. "Zbláznila ses?"

Často si na to vzpomenu. Nevím proč, protože tenkrát jsem plešouna odpálkovala poměrně nevybíravými slovy (taky si to pamatuju dodneška).

Včera jsem ho potkala na Staromáku. Šel s krásnou holkou, drželi se za ruce - ona byla o hlavu větší než on. On se za ta léta nezměnil, poznala jsem ho bezpečně. Napadlo mě to hned: za kolik? A pak jsem si řekla, že to je třeba blbost. Že plešoun morálně vyrostl a třeba zmoudřel. Že pochopil, že svatba za peníze je blbost.

Jsem zvědavá, koho si domů přivedou moje děti. Vím, že na tyhle starosti mám času dost, ale přesto mě to čas od času napadne. Bojím se, abych je vychovala tak, aby odmítly všechny "nevýhodné obchody" a aby se rozhodovaly jen podle sebe, svého srdce a své hlavy. Aby nikdy nepřistoupily na hloupé nabídky plešounů a aby se uměly ozvat. A abych nikdy nemusela zmateně koukat...