Já jsem tady ŠÉFOVÁ

Tento týden byl těhotný zážitky, napsal by klasik. Já tenhle obrat nesnáším, proto ho nepoužiji :) Tenhle týden se toho prostě odehrálo nějak moc :) O všem psát nebudu, ale o jedné malé oslavě jo.

Miluju setkání s cizími lidmi. Hraju sama se sebou takovou hru - podle vzhledu se snažím poznat, jaký ten člověk asi bude. Jednoduše si ho přiřadím k šabloně někoho podobného a světe div se, nejen vzhled, ale i vlastnosti se docela shodují. Škatulek mám několik desítek - v některých mám lidi, které jsem potkávala ve školách, v některých lidi, které znám z práce nebo z hospody nebo třeba z dovolené. Ovšem nepopírám, že lidi škatulkovat nelze a občas mi to jednoduše nevyjde.

Byla jsem pozvaná na oslavu narozenin. Uprostřed týdne? ptala jsem se, ale bylo mi řečeno, že to bude krátká oslava vesměs lidí z práce. Mezi dvacítkou lidí všech typů i různého věku jsem znala oslavenkyni a její kamarádku. Ostatní byli cizí. Nevadilo mi to, jak už jsem psala, ráda se seznamuji a poznávám lidi.

Na oslavě seděly klasické maminy ("jak nám ten drobeček hezky papá, kam dáme drobečka do školky a jestli v téhle restauraci mají dětské sedačky a ohřejí tam přesnídávku"), frájové ("řeknu ti, vole, ta mi dala! No nekecej, je to sice hloupá duše, ale v pěkným obalu, ne?"), pindulíny ("a já mu řekla, že TUHLE kabelku musím mít, že si ji koupila Bóža v Paříži a je naprosto přesná!"), puťky ("nevím, co si dám - co si dáš ty?") i mistři a mistryně světa amoleta ("jestli mi ještě jednou dá předělat tuhle tabulku, řeknu mu, že je naprostej blb a že to dělat nebudu!") - a pak dvě holky, které jsem si vůbec nemohla zařadit.

Na první pohled mi nebyly moc sympatické - s nikým se moc nebavily a seděly v koutku restaurace a pořád si něco špitaly. Blanka a Veronika. Dlouhé sukně, dřevěné korálky a čelenky ve vlasech. Intelektuálky, myslela jsem si. Pak otevřely pusy a já intelektuálky škrtla. "A ty jsi odkud?" ptala se Veronika. Vysvětlila jsem jí, odkud se s oslavenkyní znám. "Takže ty ji znáš i jinak než z práce?" podivily se. "A my myslely, že nikoho kromě práce nezná. Protože se s námi nebaví o svém soukromí a asi ani žádné nemá." Trošku mě to zarazilo, protože Alenka vede poměrně bohatý soukromý život (přítele mění tak sedmkrát do roka, miluje mejdany a diskotéky a pořád je někde na cestách). "Hele, když ji tak dobře znáš, nechceš nám o ní něco říct?" ptala se Blanka. A pak jsem se zarazila - vytáhla malý růžový blok a stejně barevnou propisku s Hello, Kitty. "A ty si to budeš psát?" podivila jsem se. "No jasně, dám to v práci na intranet! Já totiž ŠÉFUJU INTRANETU," přidala důležitě. Odpověděla jsem něco ve smyslu, že v tom případě se nedivím, že Alenka v práci o svém soukromí nemluví. A přesunula jsem se k jiné skupince. Za sebou jsem ještě slyšela, že jsem namyšlená pipina a co by mi to udělalo, kdybych jí aspoň řekla, jestli má Alena nějakýho chlapa...

V průběhu večera (z krátké oslavy se vyvinul docela fajn mejdan) se škatulky začaly otvírat a jednotlivé figurky se začaly přesouvat. Z pindulín byly mistryně světa, z frájů klasičtí taťkové, z mamin pindulíny a z putěk fráji. A všichni se skvěle bavili a já taky. S několika lidmi jsem si vyměnila e-mailové adresy a telefonní čísla a už se těším, až je všechny pozvu zase na večírek k nám.

Blanka s Veronikou seděly v koutku až do konce. Nikdo se k nim moc nepřibližoval. Růžový bloček byl ale v permanenci. Jak přibývalo alkoholu v krvi některých účastníků, plnily se i stránky. A mě by zajímalo, jestli ŠÉFOVÁ INTRANETU fakt použije své poznámky. Protože jestli to, budu si myslet, že správce intranetu je moderní pavlačová drbna. A taky by mě zajímalo, kolik z lidí se druhý den po večírku lačně vrhne k počítači a nakliká aktuality ve firemní síti...