Kobliha | Neposedná tlačenice

Nemám ráda akce pro rodiny. Ty organizované, ve kterých si vystojíte frontu na registraci, kde vaše dítko obdarují kartičkou a to pak celé nadšené plní úkoly na nejrůznějších stanovištích, kde mu organizátor (šestnáctiletá studentka místní střední školy) dá razítko (obrázek, samolepku), aby celou kartičku zaplnilo a u cíle si vyzvedlo "sladkou odměnu". A ještě "drobnost" (propagační materiál velké firmy nebo remitendu dětského časopisu nebo rozvrh hodin nebo policejní pexeso). Včera jsem na jedné takové akci byla (a znovu se přesvědčila, že dvě tři podobné akce za rok stačí). Koblížek se radovati odmítl, nechala jsem ho teda doma skypovat se svou holkou (Petra ze třetí třídy) a vyrazila jsem jen s Koblížkou a Markou.

Cestou jsme hádaly, jaké disciplíny v Domě dětí a mládeže vymyslí. "Jestli tam zase budu nosit malej míček na lžíci, tak mi zase spadne!" prohlásila Koblížka. "Ale to tam nemůžou dát - to bylo minule a nikoho to nebavilo!" V duchu jsem se zamyslela, jestli na některé z minulých akcí NEBYLO nošení pingpongového míčku na lžíci. Nevzpomněla jsem si. "Chtěla bych, aby tam byla zábava! A taky, abych vyhrála něco užitečnýho. Potřebuju nové pastelky a hodil by se mi i blok." Margareta nic neříkala, neboť za sebou nemá tolik zážitků a podobné akce by za svůj život dokázala spočítat na prstech jedné ruky.

Přicházely jsme k budově, kde se Rodinná akce pro všechny neposedy měla konat. "Jů, tam bude lidí," prohlásila Koblížka. "Ještě, že jsme šly pěšky," dodala jsem já - "tady bychom nezaparkovaly!" Auta byla všude. I na trávě před Domem dětí. "Vidíš, mami, kolik lidí vyrazilo? To bude žůžo! Kačkóóóóó! Tady jsméééé!" mávala na kamarádku a za chvíli se mi ztratila v davu. Ještě že měla ušatou čepici, králičí ouška ji prozrazovaly na dálku. Našly jsme se ve frontě na obligátní kartičky. "Jak se jmenuješ, holčičko?" ptala se pořadatelka a trochu nervózně hlídala hromádky lístků na stole. Nedočkavé ruce rodičů je braly a vyplňovaly vlastními tužkami. "Koblížka," odpověděla naše Koblížka. "A tohle je moje sestra Marka," upřesnila a vyzvedla si dvě karty. "Na kartičku budeš sbírat razítka a pak si tady vyzvedneš odměnu. A pak všechny kartičky dáme do jednoho pytle a z toho vylosujeme deset lístků, které vyhrají hezké ceny, které jsou tady za mnou, podívej!" doplnila slečna a pusu zkroutila do naučeného úsměvu. "Já vím, to bude jako loni. A taky vím, že nic nevyhraju, protože koukni, co je tu dětí," kontrovala Koblížka a usmála se na slečnu neméně roztomile.

A pak už jsme jen stály fronty na jednotlivá stanoviště. Házení míčku do tlamy, skládání puclíků, skákání v pytli, obligátní nošení pingpongového míčku na lžíci ("je to tady zase, mami!"), prolézání tunelem, slalom na koloběžce, chůze po lavičce, lanová dráha... Po hodině jsem toho měla dost. Sobotní odpoledne jsem si představovala jinak, než stáním v zástupu nervózních rodičů.

Děti se ale bavily docela dobře. Na fronty si nehrály. Běhaly sem a tam, pár dětí brečelo, jeden chlapeček nechtěl vylézt z pytle od brambor, dvě holčičky se ztratily a rodičům o nich řekl až rozhlas, pár dětí hrálo na schovávanou a po nějaké chvíli se ozvaly i neuvěřitelné zvuky. To když jsme se dozvěděli, že odměnou je letos reklamní píšťalka energetické firmy.

I na slosování lístků asi došlo. Ale na to jsme už nečekali. Takže jsme nevyhráli ani plyšovou housenku, ani plastový vláček, ani puzzle, nafukovací míč Nivea. Holky mi to snad odpustí...

Zajímalo by mě, jestli je to někde jinak. Jestli jsou někde kreativní pořadatelé, kteří zvládnou vymyslet jiný systém, jiné disciplíny. Nebo jestli je tohle "rodinné šílenství" všude a na změny není chuť, ani energie, ani nálada.