Letní pošmourno

Tak jsem si vzpomněla na Koblihu. Respektive na blog. A říkala jsem si, jestli si ještě budu pamatovat heslo do administrace (pamatuju). A jestli jsou tady ještě mí "staří známí" (zatím nevím).

Je léto, venku je docela pěkně a já jsem sama doma. Starší děti odjely na tábor, Markétka je u babičky a dědy a tady je klid a pohoda. Už asi dva týdny jsem neviděla zprávy a nečetla noviny (ani ty internetové). Poslouchám zajímavé podcasty a sleduji videa z internetu a snažím se změnit své myšlení pozitivním směrem.

Jaro u nás proběhlo ve znamení velkých změn. Někdy si říkám, že už jsem toho zažila tolik, jako někdo jiný za několik životů. Proč pořád trénuju životní kotrmelce a houpu se na větrné houpačce? Proč nemůžu mít chvíli klid?

Mám narostlé vlasy, představte si to. Jsou úplně šedivé. Nevadí mi to, barvy jsou v každé drogerii a výběr je obrovský. Sice mi při každém barvení padají chuchvalce, ale na to už jsem si zvykla. Prý je to stresem. Prý to přejde.

Koblih se nám žení, představte si to. Děti mají novou tetu a prý je hodná. Umí upéct kachnu a dělá bramborové knedlíky. A peče prý sekanou. Prý. Já ji ještě neviděla. Je prý z Plzně a pracuje v kanceláři, řekla dětem.

Mám několik nových kamarádek. Těch živých, ne virtuálních. Chodí ke mně na kafe a na víno a je to fajn s nimi klábosit.

Ještě bych potřebovala nějakého kamaráda. Ale kde najít chlapa pro ženskou, která si líže rány po dlouhé nemoci a má tři děti? ...

A jak se máte vy?