Když padají hvězdy...

 Včera v noci padaly hvězdy.Ležela jsem na obrovské zahradě jednoho hotelu a počítala je. A přála si, to je jasný.  

První hvězda, zdraví.

Druhá hvězda, radost pro sebe.

Třetí hvězda, spokojené děti.

Čtvrtá hvězda, víc vlasů.

Pátá hvězda, štěstí na lidi.

A tak dál. Žlutých pohybujících se teček se tu noc objevilo moc. Asi dvacet nebo třicet, pak jsem to už nepočítala. I přání došla... 

Ale stejně nevěřím na to, že by je jedna hvězdička dokázala splnit. Postupem času jsem zjistila, že jsem jediná, kdo si může splnit přání. Že mi v tom nepomůže ani nebe, ani andělé, ani Bůh, ani rodina, ani kamarádky - jen já sama. Pomoc najdeš vždycky na konci vlastní paže, říká se. Je to pravda. 

Ale stejně díky za nebe, za anděly, za Boha, za rodinu i za kamarádky - protože i když si zásadní rozhodnutí musím udělat vždycky sama, jsem ráda, že mě tihle všichni obklopují. Protože s nimi to jde líp.

Ale abych jen tak hloupě nefilozofovala: Jsem teď na dovolené a jsem bez dětí. Jen s tlupou lidí, které ani tak moc neznám, ale se kterými je mi fajn. Dali jsme se dohromady vlastně náhodou - v jedné komunitě těch, jejichž životy ohrozila nemoc. A jestli si myslíte, že si tady zoufáme, brečíme a utápíme se ve smutku, chyba lávky! Hned, jak přestaly padat hvězdy, zvedli jsme se, šli jsme najít ještě otevřenou hospodu, dali si pivo a nad ránem jsme se koupali v teplé řece. A dneska bude táborák! :)