Kobliha | Řemeslné ráno

 "Pepóóóó, přines mi ty fošnýýýýýý!" Hlasitý křik prořízl ticho pátečního rána. Zanedlouho potom odbily hodiny šestou. "Jdi do prdelééééé," slyším Pepu. Zavírám okno a otáčím se hlavou ke stěně. Přes uši si rvu peřinu. Nepomáhá to. Dělníci, kteří přišli opravovat hotelovou zeď, jsou ranní ptáci.

Vůbec mám v minulých dnech zajímavé zkušenosti s různými řemeslníky, obchodníky a dalšímy -íky. 

Rozbila se mi myčka. Nejde dovírat, tudíž je nefunkční. "Přijedeme, mladá paní a dvířka vyměníme, to není problém," hlásí hlas v telefonu. "A zavoláme dopředu, abyste byla doma - to je jasný, to už teď ani jinak nejde," potvrdil servilně pán ze servisu. A opravdu - netrvalo to ani dvacet dní, když zazvonil telefon a já ho zvedla (t.č. na výletě s dětmi v Jižních Čechách). "Tak já jedu na ty dvířka, mladá paní - a volám dopředu, jak jsme se domluvili. Za pět minut jsem u vás, jenom někde zaparkuju!"

Odloupla se mi zeď v kuchyni. A protože to byla poslední kapka, zedník by u mě opravdu měl co dělat, dokopala jsem se a vybrala pána, kterého mi doporučila kamarádka. Byl ze staré školy. Říkal mi paninko. Přišel, obhlídnul situaci, zhodnotil svou cenu a nabídl termín. Za týden se opravdu vrátil a měl s sebou nářadí. Zrovna jsem nandávala dětem večeři - měli jsme knedlíky a králíka na smetaně. "Dáte si taky?" ptala jsem se (asi jsem taky ze staré školy?) "A co máte?" zeptal se zedník. Představila jsem mu naši večeři. "To né, paninko, díky, já jsem v jídle vybíravej, králíka bych nežral," odvětil mile a šel si po své práci. Po padesáti minutách bylo hotovo a moje peněženka byla lehčí o šestnáct stovek. V příštím životě budu zedníkem.

"Pepóóóó, zvedni tu svou zatracenou prdéééél a pojď sem!" hlásí dělníci za mým oknem. Tak já jdu vstávat a dojdu si na snídani. Hezké ráno všem!