Kobliha | Vánočně

Vánoční svátky bývají časem, kdy člověk má čas zastavit se, potkávat se, smířit se, zklidnit se nebo bilancovat.

A taky čas, kdy Kobliha sedne ke svému notebooku a začne na blog psát ta svoje písmena - sice bez jistoty, že tu ještě má nějaké čtenáře, ale jen tak, pro svůj pocit, pro svou duši a pro svou potřebu.

Co popřát k letošním Vánocům? Napadla mě píseň z pohádky Dvanáct měsíčků (tuším, že ji snad dneska dokonce budou dávat v televizi), kterou zpívá Ondřej Ruml. A tak si s dovolením půjčím text a popřeji s jeho pomocí.

Měsíc na nebeskou báň rozehnal svá hvězdná stáda.
Do morku kostí se mráz vkrádá.

Kabátkem rozedraným táhne ti na holá záda.
Vše, čím si projdem, se v nás střádá.

Nevím, jak ve vás, ale ve mně určitě. Všechno dobré - radost, štěstí, nadšení, touha, láska, všechno zlé - všechny podvody, podrazy, drobné nesrovnalosti i velké křivdy - to všechno se zapisuje někam na gramofonovou desku naší duše - a pak se to přehraje - tam někde na konci. A je jen na nás, jak se s tím popasujeme. Jestli si necháme ubližovat, jestli budeme ubližovat, jestli si budeme rozfoukávat plamínek křivd nebo je sfouknutím odpustíme. Přeju vám, ať střádáte jen to hezké - to zlé svažte do pytle a hoďte do popelnice. Nebo to spalte.

Derem se přes bodláčí, kráčíme neznámo kam.
Co spasit může tě, pro co jsme na světě.
Já se tě člověče ptám.

Já už asi (kupodivu) vím, kam kráčím. Konečně jsem po dlouhé době výhybek, zatáček a domnělých zkratek našla svoji cestu. Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš, vždyť víte. Já poslední rok potkala úžasné lidi. Dřív jsem ani nevěděla, že takoví lidé existují. Ale oni jsou - to jen já šla jinudy.

Co i únor změní v máj, za čím šel bys světa kraj.
Dnem i tmou víš, po čem toužíš.
Hádej po čem jen.

Po čem toužíte vy? Já jsem zjistila, že na Vánocích nemám ráda VĚCI.  Nechci pořád něco kupovat - mám všechno, co potřebuju, i když to tak navenek nemusí vypadat. Mám kde spát, na čem sedět, na čem psát, čím jezdit. Mám dobré boty a teplou bundu. Boty na podpatku i červený lak na nehty. Rukavice i opalovací krém. Věcí mám dost. Ale Vánoce pro mě symbolizují pokoj. Klid. Já vím, že je to klišé, moc se to nenosí, ale mám to tak. Takže já vím, po čem toužím. Po pokoji a po klidu. Po objetí svých dětí a po jejich rozzářených očích. Letos mě dojala Koblížka - psala Ježíškovi a v jejím dopise stálo: Přála bych si farmu z Lega, ale hlavně to, aby se v rodinách měli lidi rádi. Dala dopis za okno, já ho nenápadně vzala a schovala si ho. Jen nevím, jestli bude Ježíšek umět tohle přání splnit. Já se budu moc snažit, abych její přání splnila. Vím, že je to u nás leckdy složité, ale snažím se, seč mi síly stačí. A za čím bych šla světa kraj? Za láskou asi ne. Vím, že je důležitá, ale když já už na ty dlouhé pochody moc nejsem.

Jaká síla hýbá vším, co i hory přenáší.
Co je lék čím vše se léčí, vždyť víš přeci jen - láskou.

Jaká síla hýbá vším? Nevím. Netuším. Možná síla každého člověka. A pak se ty síly dají dohromady a svět se někam posunuje. A čím víc je té dobré síly, tím lepší je svět.

Takže moji milí - i když vás neznám osobně - přeji vám dobrou sílu, klid a pokoj. Taky zdraví, to je nejdůležitější. A dobré lidi kolem sebe. A děti - děti jsou ti nejlepší průvodci tímhle světem. Užijte si Vánoce tak, abyste byli spokojení. Abyste si na další cestu nastřádali jen to pěkné, posilující a nadějné.

Hezké Vánoce Vám všem!