Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

dj-team: po case jsem zavital a tema mne velice zaujalo. Pry jsem introvertni racional, ale v posledni dobe se mi libi spolehat na nahody, osud, znameni (i kdyz tedy vzdy mam nekde vzadu nejaky plan B) . Chci tim rict, ze je preci skvele mit radost a dostavat obcas po hube, zivot nema byt plochy a obcas takove lidi potkam, i kdyz se tedy cestu snazim volit peclive!

Jak asi vis, mym nejvetsim konickem je letani na vetroni, kazdou vterinu to ero ztrati metr vysky a stoupave proudy nejsou videt, clovek bojuje se zivlem, chvilku doslova krici nadsenim ve stoupavem proudu (Petr prichazi), aby za par minut sto kilaku od letiste nadaval ukrutne sproste, kdyz se nemuze chytit a vybira pole pro pristani (Petr nevola). Ve finale je to konicek obohacujici, krasny, i kdyz sedim hodiny zavreny v malem prostoru bez hnuti, ze nejsem pak ani schopen vylezt ven, jak jsem ztuhlej, ale naramne spokojenej, ze jsem zase neco zazil (Petr si uvazal kravatu a odchazi). Nema to racionalni vysvetleni, ale presto se do toho vrham vzdy, kdyz to jde, i kdyz umim letat a obcas letam i s letadlem se spolehlivym motorem (Pavel). Ale to nema tu pritazlivost, to iracionalno.

Nechal bych Pavla a uzival bych si Petra, dokud jsou podminky, je preci skvele mit hlavu v oblacich. Jednou pristanes a reknes si, ze je treba byt chvili na zemi a bude rozhodnuto. Ja to tak delam pres zimu . Kobliho, gratuluji!