Tak si tak sedím s Koblížkou na dece a natahuju pořád dokola hrajícího plyšového zajíčka, když v tom zvonek. Kamarádka Olinka. V ruce měla papírovou krabici a pusu od ucha k uchu. Natáhla jsem zajíčka až nadoraz a šla otevřít.
Olinka se vřítila do bytu jak povodeň. "Nesu chlebíčky, ať se nám zaoblí slovanské rysy!" Zahlaholila ve dveřích. "Vyndej tácy, je jich víc. Nemohla jsem se rozhodnout a všechny na mě tak pokukovaly, ať si je vezmu s sebou domů! Mám jich deset."
Uvařila jsem konvici kafe, vyndala talířky a na tác jsem ty krasavce naskládala. Chlebíčky jsem neměla, ani nepamatuju. "Byla jsem u zubaře a do práce jdu až na druhou, tak jdu na pokec." Oznámila Olinka a zahájila útok na chlebíčky. První padl šunkový. Koblížka nevěřícně koukala a ani se nedivila, že zajíček už dohrál. Olinka totiž mluví poměrně rychle a hlavně - pořád. Dozvěděla jsem se, že včerejší superstar nebyla nic moc, že zlevnili tu jídelní soupravu, co si chce Olinka koupit k Ježíšku, že šéf je blbec, že Pavlínka má první dvojku v písance, že o víkendu bude mrznout, že Olinku chytil revizor a zase ji musel pustit, že ten čas by se fakt neměl měnit, že nejlepší rohlíky mají u nich na rohu a že ta nová kadeřnice je docela dobrá.
A tak poslouchám, přikyvuju, a najednou zjišťuju, že jsem snědla pět chlebíčků. PĚT CHLEBÍČKŮ!!! Byly fakt moc dobrý, ale myslím, že je zase dlouhou dobu nemusím....