Blahořečení osvícení učitelé! Jedním z nich byl můj profesor literatury na gymnáziu. Popsali jsme tenkrát i patnáct velkých sešitů za jeden školní rok a měli pocit, že nám češtinář kolikrát říká zbytečné věci. Že o spisovatelích, básnících a literátech kromě našeho ročníku nikdo nemá ani páru a že TOHLE se snad nikdo jiný neučí. Jak jsem teď vděčná, že náš pedagog odděloval "zrna od plev" a dával nám nahlédnout pod pokličku umění, které běžně v čítankách a antologiích nebylo.
Jedním z básníků, který mě už v dobách mého pubertálního věku oslovil, byl Robinson Jeffers. Protože co víc může sedmnáctiletého studenta ovlivnit, než rozervaný básník píšící o bouřících oceánech, špičatých útesech a velkých láskách.
Náš pan učitel nenařizoval, abychom četli tu nebo tu sbírku. Jen zlehka naťukl, uměl to s námi. Říkal: Klidně čtěte Manon, čtěte Kainara, ale kdyby se vám dostal do ruky Jeffers, podívejte se do něj. A my ho začali shánět a měli na něj pořadníky. Nenašli jsme ho ale v žádné učebnici.
Robinson Jeffers se narodil 10. ledna 1887 v Pennsylvánii. Jeho otec byl velmi samotářský a přísný reverend, začal svého syna poměrně brzy vyučovat řečtině, latině a náboženství. Jeffersovi často navštěvovali Evropu a Robinson poznal švýcarské a německé internátní školy. Brzy si osvojil nejen němčinu, ale i francouzštinu. Studoval na několika univerzitách (mimo jiné lesnictví).
V roce 1906 potkává svou životní lásku Unu Kusterovou, se kterou se o sedm let později oženil. Za další tři roky se jim narodila dvojčata (jedno z děvčátek umřelo jako velmi malé). To už celá rodina bydlí v Karmelu, malém městečku jižně od San Francisca. Tam Robinson svýma rukama buduje Tor House (Dům na útesu). Později i proslulý Hawk Tower (Jestřábí věž). Na věži dokonce vytesá nápis: TURREM PROPRIA MANU FECIT (VĚŽ VYSTAVĚL VLASTNÍ RUKOU).
Ve věži, ze které je krásný výhled na oceán, má Jeffers stolek a židli a právě tam vznikají jeho nejslavnější díla. Hřebec grošák, Tamar, Ženy od mysu Sur, Mara nebo Medea.
V roce 1950 umírá jeho žena Una na rakovinu, přímo v náručí svého manžela. "Jeffersův nedávný skon mne tak nezkrušil. Zkrušilo mne, když v září 1950 zemřela Una, neboť jsem věděl,že to také zemřel on sám," píše jeden z jeho přátel. Robinson svou múzu, velkou lásku a manželku přežil o dvanáct let.
Elegie pro Unu Jestliže je čas toliko jiný rozměr, pak vše Una dosud žije!
co umírá,
zůstává naživu; není vyhlazeno, ale jen posunuto
z našeho obzoru.
Je tomu hrstka let – jsme milostnou dvojicí,
lační jako jestřábi, jinoch
a dívka již jednou vdaná. Je tomu hrstka let –
jsme oba mladí, statní a urostlí a radostně se lopotíme na stavbě
našeho domu. Potom ona v širokém okně k moři
s nekonečnou vytrvalostí, ale nikoli s velkou
trpělivostí učí naše syny
číst. Je tam stále
se svou krásnou bledou tváří, s těžkým vlasem,
s velkýma očima, které sklání
do stránek knihy. A je tomu hrstka let -
sedíme se svými dospělými syny
v pohupujícím se motorovém člunu,
který se vzdaluje od Horn Headu v Donegalu,
a pozorujeme polární kachny,
provádějící šaškovské přemety podél tisíc stop
dlouhého útesu a hledíme
na tereje, padající jako hvězdy
střemhlav k mořské hladině; její velké modré oči
překypují
divokou krásou. Anebo kráčíme v Orknejích,
v tajemném ovzduší obrovitých balvanů, které
tam stojí,
vztyčeny na úsvitu světa neznámým plemenem k poctě
zapomenutých bohů,
a matně rozeznáváme v hlubokém severském šeru
velké hejno divokých labutí, klesajících z mračen
k popelavému jezeru. Una maličko pláče pro blaho
krásy. Jenom návrat domů
k naší milované skále přes šedý a bezvěký Pacifik
v ní probouzí obdobnou radost. Je možné, že všechny
tyto naše osudové zážitky
jsou pevnými body vracejícího se okruhu času
a trvají věčně...
Je to zlé. Una zemřela a já
jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom,
čekající, až shnijí kořeny a strom padne.
Nikdy jsem si nepomyslil, drahá, že bys mne opustila.
Věděl jsem, že jednou zemřeš, raději bych byl zemřel
první,
ale zemřelas ty první. Je to docela přirozené:
protože jsi milovala život, muselas zemřít první, a já,
který jsem o život nikdy mnoho nedbal, musím přežít.
Život je levný v těchto dnech
je nám měřit svou sílu s Asií, jsme levní jako prach
a smrt je také levná, jenže – nikoliv ta její!
Je to obvyklá věc:
umíráme, přestáváme existovat a ti, kdo nás milují,
se utápějí v zármutku a v alkoholu, čtvrt galonu
o půlnoci
a po číškách ráno – nebo jdou hledat
jinou lásku; ale ty a já alespoň
nejsme směšní.
Je opět září. Šedá tráva, šedivé moře,
inkoustově černé stromy plné bělobříškatých racků,
křičících v šeru na větvích a štěkajících jako psi –
a tato strašlivá ztráta! Uplynul rok. Ona zemřela a já
žil po celý dlouhý rok z měkkých trouchnivých pohnutí,
z marného trýznění, z opilé lítosti, z těžkého žalu
a šedavého popelu,
ach, pro smilování boží!
Ne že bych byl osamělý, protože zde nejsi. Jsem osamělý;
jsem zmrzačený, neboť jsi byla částí mne samotného;
ale muži to snášejí. Stárnu a má láska zašla:
je nepochybné, že mohu žít bez tebe, hořce a snesitelně.
Pro to nenaříkám. Mou trýzní je paměť,
mým hořem je, že jsem viděl korouhev a krásu tvého
statečného života, jak jsou
vláčeny v prachu ponurou cestou k smrti. Že jsem tě
viděl poraženou, tebe,
která jsi nikdy nezoufala, procházejíc slábnutím
a utrpením – do nicoty. Je to obvyklé, věřím. Byl jsem
toho svědkem a doufám, že jsem
tě nikdy nezklamal. Myšlenka hodná opovržení –
zda jsem tě zklamat či nikoli! O mne nešlo!
Já neumíral! Je smrt hořká, má nejdražší?
Je to nicota. Je to mlčení.
Ale umírání může být – hořké.
V tomto černém roce
jsem často myslil na siláka Hungerfielda, muže od
Koňské říčky, který
zápasil se Smrtí – hmatatelně, jak řekli svědci,
hrdlem proti hrdlu,
s hněvem proti hněvu ve tmě –
a přemohl ji. Kdybych já byl měl odvahu a naději –
nebo ryzí hněv –
byl bych nyní nepochybně zajatcem Smrti, nikoli
jejím přemožitelem.
Byl bych se svou nejdražší v pusté temnotě,
kde nic nezraňuje. Nevzpomínal bych
na tvé stříbrem obložené zrcátko, o které jsi mne
požádala,
posadivši se potom na lůžku, aby ses podívala
na svou tvář,
maličko pozměněnou. Byla jsi ještě krásná,
ale nikoli už – jako dříve – podobná sokolu.
Neřekla jsi nic; povzdechla jsi a odložila
zrcátko; a já se provinile
usmál, zatímco mi slzelo srdce,
a řekl jsem, že vypadáš dobře.
Ty lži –
neupřímné, zoufalé, nepřesvědčující lži,
zatímco jsi ležela umírajíc!
To jsou důvody,
proč chci opět psát verše, proč chci ohlušit paměť
a na chvíli ji uspat. Nikdy se nestrachuj:
nezapomenu na tebe –
dokud nebudu s tebou je to už jen hra
a sebeklam: ty mne nemůžeš slyšet, ty nejsi. Nejdražší...
Z angličtiny přeložil Kamil Bednář.
Kamil Bednář, překladatel Jeffersových veršů, si s Robinsonem dokonce dopisoval (vydal knihu Přátelství přes oceán). Právě díky brilantním překladům Kamila Bednáře si mohli Jefferse přečíst i čeští čtenáři. Československo bylo spolu s Japonskem zemí, ve které byl Robinson Jeffers známější více než ve Spojených státech.
Poslechněte si samotného autora, jak čte vlastní verše:
Text:
Wise men in their bad hours
Wise men in their bad hours have envied
The little people making merry like grasshoppers
In spots of sunlight, hardly thinking
Backward but never forward, and if they somehow
Take hold upon the future they do it
Half asleep, with the tools of generation
Foolishly reduplicating
Folly in thirty-year periods; the eat and laugh too,
Groan against labors, wars and partings,
Dance, talk, dress and undress; wise men have pretended
The summer insects enviable;
One must indulge the wise in moments of mockery.
Strength and desire possess the future,
The breed of the grasshopper shrills, "What does the future
Matter, we shall be dead?" Ah, grasshoppers,
Death's a fierce meadowlark: but to die having made
Something more equal to the centuries
Than muscle and bone, is mostly to shed weakness.
The mountains are dead stone, the people
Admire or hate their stature, their insolent quietness,
The mountains are not softened nor troubled
And a few dead men's thoughts have the same temper.
Na books.google.com si můžete přečíst víc Jeffersových básní, např. v této sbírce, já vybrala i jednu báseň v originále k tomuto příspěvku:
Rock and Hawk
Here is a symbol in which
Many high tragic thoughts
Watch their own eyes.
This gray rock, standing tall
On the headland, where the seawind
Lets no tree grow,
Earthquake-proved, and signatured
By ages of storms: on its peak
A falcon has perched.
I think, here is your emblem
To hang in the future sky;
Not the cross, not the hive,
But this; bright power, dark peace;
Fierce consciousness joined with final
Disinterestedness;
Life with calm death; the falcon's
Realist eyes and act
Married to the massive
Mysticism of stone,
Which failure cannot cast down
Nor success make proud.
Dílo (nebásnické) Robinsona Jefferse:
turismus vzal veškeré kouzlo i tomuto místu - bohužel :(
RE: Robinson Jeffers - muž z věže | eithne | 03. 10. 2009 - 20:07 |
![]() |
kobliha | 04. 10. 2009 - 07:58 |
RE: Robinson Jeffers - muž z věže | sargo | 04. 10. 2009 - 13:50 |
RE: Robinson Jeffers - muž z věže | klarka* | 04. 10. 2009 - 18:54 |
![]() |
kobliha | 05. 10. 2009 - 06:54 |
RE: Robinson Jeffers - muž z věže | jarmik | 05. 10. 2009 - 11:51 |
![]() |
jarmik | 05. 10. 2009 - 11:52 |
![]() |
kobliha | 05. 10. 2009 - 11:59 |