Tak jsme se dnes probudili do zimy. Koblížek vyskočil z postele v půl sedmé a přihrnul se do ložnice. "Mámo, je tam sníh! To si užijeme!" Otevřela jsem oko. Na terase spousta sněhu, krmítko zasněžené. "No to si teda užijeme!" Prohlásila jsem otráveně. "Jdeme do školky, jdu se oblíkat. Belu si boby!" Zahulákal Koblížek. A zmizel.
Za deset minut byl oblečenej, vyčištěný zuby, umytej a v ruce žmoulal rohlík. "Snídám," prohlásil, zatímco jsem se štrachala z postele. Nemám ráda rána. Před osmou jsme šli do školky (ta hodina byla k nepřečkání, ale musela jsem se postarat i o Koblížku a odmést sníh z chodníku). Koblížek táhl boby, já se snažila projet kočárem závěje. Když jsme přišli do školky, Koblížek byl jedna velká koule. Cestou dělal několikrát "motýlky" - plácnete sebou do sněhu a hýbete rukama a nohama, cestičky po neušlapaném sněhu, dvakrát sjel z kopce před školkou, hodil snad stopadesát koulí do kmenů stromů, no nadšení velké.
Nemám ráda sníh, když řídím. Když stojím třeba hodinu na Jižní spojce. Ale miluju ty dětské rozzářené oči. Myslím, že dneska si opravdu užijeme :)