Ranní rozhovor s Koblížkou (dokončený před pár minutami):

 "Mamí, žijou ještě dinosauži?"
"Už ne, už umřeli."
"A ty to ještě pamatuješ?"
"Ne, to jsem ještě nebyla na světě."
"Já taky ne, protože jsem malá. To jsem ještě byla na houbách."
"Jojo."
"A půjdem někdy na houby?"
"To víš, že jo. Po prázdninách, až porostou."
"A najdeme tam nějaký děti?"

 Jako mladší jsem se strašně ráda dívala na filmy s modelínovými chobotničkami. Milovala jsem scény z Rusalky, chobotničky byly kouzelné, měla jsem ráda Žanetu Fuchsovou jako herečku, ač jí místy není skoro rozumět. A líbily se mi scény, ve kterých chobotničky z modelíny půlily věci, když se Veškrnová se Zedníčkem rozváděli. Teď je to trochu složitější a chobotničky by si docela mákly. Jak by se třeba popraly s geocachingovým účtem, který jsme s Koblihem měli společný?

 "No a pak mi Kájova máma dala maso, co nebylo maso, bylo hnusný, smrdělo a bylo takový žvejkavý. Jako nějaká hnědá divná smradlavá žvejkačka." Koblížek se na návštěvě u kamaráda seznámil se sójou.

Že je Martin na kluky, jsem věděla už od gymplu. Řekl mi to tenkrát v hospodě a já ani nebyla překvapená. I když jsem s ním nějaký čas taky chodila. Chodila, nespala, bylo mi asi tak patnáct let. Slíbila jsem mu, že to nikomu neřeknu, a slib jsem splnila. Skoro dvacet let jsem mlčela. S Martinem jsem se pak potkávala, naše životy se zvláštně prolínají. A teď se mě Kamilka, holčička z příbuzenstva, zeptala: "Koblí, víš, že Martin bydlí s pánem? Sekali spolu na zahradě trávu. A měli novýho psa. Velkýho. To jsou jako ti tepluálové?"

Když jsem přijela z práce, našla jsem na stole dopis. Na obálce bylo napsáno PRO MÁMU. Už jsem dlouho nedostala papírový dopis (nepočítám-li dopisy úřední, těch je naopak až moc), takže jsem hned začala číst.