Úplně se mi totiž vynořila ta vzpomínka. Sedím jako dítě na gauči a mooc se bojím. V televizi dávají kreslenou pohádku Čarodějův učeň. Dopředu vím, že se budu bát, až tam bude Mistr a jeho oko.. nebo jak si budou učni kopat vlastní hroby, když neuspějí ve zkoušce... nebo jak se roztočí mlýnské kolo, když se stav učedníků doplní do dvanácti... a do toho to jméno – Krabat...
Chtěla bych tu veřejně zapět ódu na chlapy. Jo, jasně - nejsem feministka, mám chlapy ráda a nevím, jak bych bez nich žila. A ódu superódu bych chtěla zapět na Kobliha. Koblihu můj milej, díky za všechno!
Tak - a pro všechny ostatní (chlapy i ženský) - chtěla bych se s vámi podělit o básničku, kterou miluju. Možná ji taky znáte. Originál je super, překlad taky. Tady je:
