Víte, co je to PKOJF? Pak kultury a oddechu Julia Fučíka. Výstaviště v Praze 7. A právě kolem něj jsem včera jela, když na mě bafla jedna vzpomínka. Ta, která leží zapomenutá někde vzadu v hlavě, pak něco uvidíte a ono to blikne :)

Velikonoce mám ráda až na svá stará kolena. Jako malá holka jsem tyhle svátky nesnášela. Bála jsem se, že za mnou nikdo nepřijde nebo jsem nenápadně jako malá holka číhala za záclonou, jestli přijde i On (ve třetí třídě Kuba, v páté Vašek a v sedmé Michal, pak už si to nepamatuju). Když přišel, dělala jsem většinou, že nejsem doma, protože jsem se styděla. Nebo jsem vylezla a styděla se, že jsem vylezla a že jsou naše obarvená vajíčka naprosto trapná, nemoderní a nevkusná :)

Časy se mění a teď si Velikonoce užívám. Tenhle víkend jsem pekla mazanec, beránky, jidáše, linecké slepičky, s holkama jsme barvily vajíčka na milion způsobů, s Koblížkem trénovali netradiční velikonoční říkanky (přiučila jsem se - děti jsou neuvěřitelně tvořivé) a všichni jsme se těšili na dnešní den. Škoda, že se ochladilo, byli jsme trochu namlsaní a chtěli jsme strávit pondělek na zahradě.

Našla jsem něco úžasného. Knížku, která se jmenuje Knížka. Vydal ji Portál a napsal a vymyslel ji Hervé Tullet. Stojí 158 Kč a koupit se dá třeba tady, na webu Portálu.

Nechala jsem zarámovat žirafu. Obrázek, který děti nakreslily společnými silami. Měří asi metr a půl a visí u dveří. Je žlutá a má oranžové puntíky. Malé a velké, kulaté a šišaté. Na oku má řasy a pusu má namalovanou rtěnkou (mojí, prosím). Na jednu nohu kulhá a má trochu delší ocas. V puse má fialovou kytku a nad sebou modré nebe. Pod ní v trávě leze beruška a dva broučci. Obrázek je nakreslený akvarelovými pastelkami. "Konečně to tu máme aspoň trochu moderní," prohlásil Koblížek. Netušila jsem, že modernosti bytu dodá africké zvíře.

"Mamí, co jedí kosmonauti?" skočila mi Koblížka na břicho přesně v 5:22 h ráno.
"Konzervy," odpovídám a ani neotvírám oči. Studené nožičky se mi zavrtají pod peřinu.
"Co je to konzervy?"
"Takové krabičky s jídlem."

Jaro nenápadně sonduje, jestli jsme připraveni. A to my jsme. Včera byly děti s Koblihem na prvním letošním cyklovýletě. A já dostala žlutou kytičku drobných kvítečků. "Tu jsem pro tebe natrhala u táty na zahradě," pyšně hlásila Koblížka. Myslím, že Ivetka (nová přítelkyně Kobliha) nebude mít radost. Já ji měla - trochu škodolibou, přiznávám.

Po dlouhé době jsem si koupila časopis Instinkt. Kvůli obálce, přiznávám. I když článek o rozpínavosti islámu v Evropě byl zajímavý, zaujal mě jiný text. A sice Milerův Krteček: Byznysmen z hroudy od Miloše Kozumplíka.

Že slavil Zdeněk Miler úctyhodnou devadesátku, jsme určitě všichni zaregistrovali. Ve Večerníčku dávali Krtečka, noviny i televizní zprávy byly plné informací. Proto mě zajímalo, jak bude čtyřstránková gratulace zpracována v Instinktu. A nakonec je z mé reakce článek na blog (ač jinak většinou podobné komentáře nepíšu).

"A když budu dospělá a budu bydlet někde jinde, stačí, když mi zavoláš a řekneš, jakou máš potíž. Já vezmu kouzelnou hůlku a přijedu k tobě. No a ta hůlka to všechno vyřeší," řekla mi Koblížka a před oči mi vrazila svou novou, příšernou, růžovou kouzelnou hůlku. Pak zmáčkla růžový knoflík. Kus plastu začal blikat a hrozná melodie zahájila hlasitou palbu. "To bude príma, viď?"

"Mami, umíš se otáčet přes ručku?" ptal se mě Koblížek včera večer. Stála jsem v kuchyni a vyndávala nádobí z myčky. "Jak tě to napadlo?" zeptala jsem se. "Asi to neumím, nikdy jsem to nezkoušela." Koblížek si poskočil (když má radost, vždycky skáče - líbí se mi to a říkám si, že v devíti má na poskakování nárok). "Koukám na Top Gear. Kdyby si tam přizvali Semira z Kobry, ten by jim to předvedl. Ten se točí přes ručku KAŽDÝ DEN." Jsou věci, na které jsou mámy krátké. Třeba na auta.