Používám kosmetiku Locherber. Koblížka miluje její růžové obaly, já jsem spokojena s obsahem, ale hlavně - v každé krabičce je vzoreček dalšího produktu poměrně rozsáhlé /... (dala jsem odkaz na stránky, kde tuhle značku prodávají, já ji kupuju u nás v lékárně za ceny o 20% nižší). Takže nějak takhle to u nás vypadá, když přijdeme z lékárny:
Koblížka: "Můžu otevžít tu velkou krabičku růžovou?"
Já: "Můžeš."
Koblížka: "A dáš mi pšekvapení? Ten pytlíček malinkej?"
Já: "To není pro děti."
Koblížka: "Můžu to aspoň vyndat z tý krabice růžový?"
Já: "Můžeš."
Koblížka: "A můžu ten pytlíček pšekvapenovej otevžít a vočuchat?"
Já: "Nemůžeš."
Koblížka: "Hezky voní. Ten pytlíček pšekvapenovej. Trošku mi to vyteklo. Sem na podlahu. A mám to taky na rukou."
Já: "Hůůůůů!"
Dneska večer vařím Jambalayu. A napadlo mě, že třeba někdo z vás tohle bezva jídlo nezná. A když už mám na blogu recept na cheesecake, dám sem i recept na jambalayu. Je to jednoduché, vaří se to v jednom hrnci a můžeme se po tom utlouct :)
"A když budu poslouchat Vendulku a nikoho jiného, tak se mi splní pšání," oznamovala mi Koblížka cestou ze školky.
"A kdo ti to říkal?"
"No Vendulka pšece."
Jednou za šest až osm týdnů pořádáme LParty. Každá noc, kterou strávíme posloucháním starých elpíček, je tématicky zaměřená. Napadlo mě při čtení článku u Jarmika, že jsem o našich LParty ještě nepsala, tak to napravuji.
"No a pak děda řekl, že nás dožene. Ale nedohnal. Potkali jsme ho až u slonů."
Koblížek líčil zážitky z výletu s dědou a babičkou. "No a ten pan Kovařík pak s paní Kovaříkovou a s námi šli až k tučňákům. A s dědou už nebyla legrace, protože se pořád bavil jenom s nima. A pak nám doma vyprávěl, že s tím pánem seděl v lavici a představ si, že babička ho vůbec neznala."
Babička se smála. "Jak bych ho mohla znát, když jsem dědu poznala až v tanečních?"
Minulý článek, který jsem nazvala Automatické psaní, bylo fakt spíš psaním volným. A protože jsem právě přišla z hospody, mám v sobě trochu vína, dostala jsem chuť napsat druhý díl. Tolik perex - budou to bláboly, takže zbytek jen pro ty otrlejší :)
14 let života zkrácených do hodiny a půl. Dokumentární film Heleny Třeštíkové o Katce - narkomance, která na horské dráze života většinou frčí shora dolů. A to poměrně rychle. Těch návratů výš není tolik. Už dlouho jsem neviděla tak působivý film.
Nikdy jsem to nezkoušela. A dneska mi padl do očí článek o automatickém psaní. Prostě sedíte, ruce na klávesnici a píšete, co vám slina na jazyk přinese (nebo něco z mozku do prstů spíš). Možná je na čase vyzkoušet si automatické psaní. Jenom nevím, jestli je blog tím správným místem... ale vy už jste tu zvyklí na ledacos :)
