KOBLIHA
Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!
A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.
|
Článek O vrbě a tesknotě a počítání
Komentáře k článku: O vrbě a tesknotě a počítání
mpn*: Vím že nejsem ten pravý kdo mi měl opravovat takže jen nenápadně s pokorou upozorňuji že je to worldomert (chybí r) jinak to neznám a je to super odkaz díky za něj. Nálada je teď špatná všude díky počasí. Zkus hudební terapii. To co si psala o naši komunitě a Vrbě s tím se úplně ztotožňuji.
---
mpn.pise.cz
keigi: Kdyz uz si u tech oprav, 
u odkazu na Willow si napsala odkaz i s http:, jenze pise si ho tam pridava samo (co ja se toho u sebe naopravoval), takze je v vtom odkazu dvakrat.
tenisak*: Jo, ten její blog je hezký, taky jsem se tam byl kouknout a zanechal vzkaz. Mimochodem, ten rozhovor s ní můžeš udělat tak či tak, nebo ne? 
kobliha: Jenže já chtěla rozhovor s Andrejkou, ne s Vrbou.
Tak mě tak napadá, Tenisáku, Tebe jsem měla v pořadí hned za ní, co Ty na to?
tenisak*: Nejsem si jist, že někoho bude zajímat můj život, ale klidně. A můžeš být tvrdá, přiznám vše.
andrejka*: Báááf!! Už jsem zase tady! Omluvuju své záhadné zmizení,ale nejdříve mi nešel net a nakonec se pokazil celej počítač. Chtěl po mně nějaké heslo, pak už ho nechtěl, ale hodil mě na nějaký nouzový režim či co a ke konci nešel zapnout vůbec, nevím co to s ním bylo..Teď už je ale v pořádku a já jdu splnit všechny blogové resty. Pápápá přeji krásný den *
willow*: Jej, já se červenám 
, strašně moc děkuju za ta slova...
I ty, Kobliho a Keigi a Tenisáku a Ohněto a Valachu a ... že já jsem někoho zapoměla? Zkrátka i vy z píše.cz jste jako moje rodina.
Jedním z mých povahových rysů je to, že si strašně rychle utvořím na někoho jakési pouto. A to i přesto, že ten člověk je pro mě vlastně jen imaginární, člověk, kterého nejspíš nikdy neuvidím. A ono možná se dá o člověku mnohem víc poznat ze slov tady, než kdybych ho "znala" osobně.
A ikdyž jsem zradila píše.cz (což doufám takhle nikdo nebere), tak se k vám zmíněným pořád ráda vracím 
A ty, Kobliho moje pocukrovaná (ne, to zní hrozně
) jsi jako moje... no nevím
, každopádně jsi takové moje sluníčko 
A už se nemůžu dočkat, až se to malé koblížátko narodí a my si budeme číst o tom, jak znovu kupuješ pleny a jak nemůžeš v noci spát.
P.S.: jej, a já vzhled změnila, jelikož se mi zdál až takový MOC mírný... no tak ještě to promyslím 
(i když pořád ve skrytu duše doufám, že nejde o vzhled)
P.P.S.: a k tomu růžovému vzhledu... víš, že Tvé stránky jsou vlastně jediná možnost, kde snesu růžovou? Tuhle barvu sice nemám ráda, ale prostě k Tobě už tak nějak patří, vlastně to tu ani jiné neznám...
Tož jsem se rozepsala a zase půjdu.
Ještě jednou moc děkuju...