Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

klara*: Je to o vuli, az mu budou brat priste, bude to lepsi. sama jsem to nikdy nemela moc rada, ani jako dite, i kdyz jako mala jsem mela pocit, ze to nema rada vic moje mama, nez ja.
jenze prisla doba, kdy lidi ktere mam rada a vazim si jich zacali darovat krev, fakt v jednom obdobi to byli vsichni mi milovani. i ja jsem tedy sla, nevedela jem jaky to bude, co mi bude, a omdlela jsem. i presto jsem sla znovu a znovu a nyni po bronzove plakete mohu rici, ze i to se da naucit, vytrenovat, a je to vo zvyku, i ten svalovec by to zvladl.