Ale i na Hlavním nádraží se dají zažít legrační historky.
Kupuji si v trafice do vlaku vodu. Trafika vypadá stejně jako na letišti v Paříži nebo v Pekingu. Moderní stojany, chladící boxy, mezinárodní tisk. A za pultem chlápek, který vypadá nešťastně. Přede mnou stojí manželský pár z Asie.
"How much is this water?" ptá se pán.
"Sedmnáct," odpovídá prodavač.
"???"
"Se - dm - náct!" snaží se prodavač o důkladnou výslovnost, podívá se na mě a zakroutí očima.
"I don't understand!" nechápavě se tváří pán.
"Ukážu ti to na kalkulačce," rezignuje prodavač, vyndává kalkulačku a ťuká číslo 17.
"Euro?" zjednodušil své otázky cizinec.
"Ale jó, to víš, že můžeš platit eurem, ale vrátím ti koruny. Ko-ru-ny, rozumíš?"
Vzal si pětieurovku a turistovi vrátil pár mincí.
"Ale dej mi ještě sedm korun, nemám drobný. Ty určitě drobný máš." Na kalkulačce se objevila sedmička a pán fakt pochopil. Z kapes vyndal české drobáky a vysypal je na pult. Byly tam i desetikoruny. Na vodu by to v pohodě stačilo. Prodavač vybral sedm korun, zbytek si Asiat zase strčil do kapsy. Přišel o pět euro, ale byl spokojen, jak dobře vodu nakoupil.
Na řadu jsem přišla já. Kupovala jsem si taky vodu. Za patnáct.
"No konečně někdo, kdo umí česky," usmál se na mě prodavač. "To je strašný, samej cizinec to tady je a že by se naučili česky aspoň pár čísel, to je ani nenapadne!" Vzal si patnáct korun a popřál mi hezký den.
Věřte mi nebo ne, vůbec nic jsem mu neřekla. Měla jsem svých starostí dost a ač bych se asi asijského páru zastala nebo nabídla místo tlumočnice, tentokrát jsem se jen dívala.
A tak mě napadá, tohle vlastně vůbec není legrační historka...