Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

aailyyn*: Zavile jsem tvrdila, že právě proto bych se psaním v žádným případě nechtěla živit, pročež bych nemohla studovat třeba žurnalistiku. No, dopadlo to celý tak nějak jinak, se psaním moje studium bude souviset, ještě pořád jsem z toho nadšená, šíleně mě baví spisovat web i psát povídky... Člověk by nad tím možná neměl zase tak moc přemýšlet. Když má napsat něco pracovně a užívá si to, nevadí mu, že je to vlastně povinnost, když ta práce baví, tak soukromé psaní prostě nechat do doby, než se bude chtít. Nijak o tom nepřemýšlet, neanalyzovat, jestli píšu už jen, že musím, že mě to baví, nebaví, jaké to bývalo a není. Člověk by si k tomu, zdá se mi, tímhle přístupem vypěstoval takový negativní nádech. Místo, aby psal, když se mu chce, tak mu prostě hlavou šrotuje, jak nemá nápady, jak psával víc a to je naprd.