KOBLIHA

Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

anketa blogu

rubriky:

galerie

přihlášení

moji přátelé

návštěvní kniha

odkazy:

archiv článků:

Šťastná hvězda Zdeny Fantlové

jpg" alt="Zdena Fantlová">

"Přežíváte podle svého. Buď jsou lidi, kteří si připadají jako oběť, a když si připadají jako oběť, tak i jsou. Ubírá to energii, mají strach a nakonec podlehnou. Já jsem byla pozorovatel. Mě se to vůbec netýkalo. Pro mne to bylo dobrodružství. Byla jsem mladá, a když jste mladá, je vám osmnáct, tak je všechno dobrodružství. Jaké to je teď, tady je nějaký ostnatý drát, a co bude potom... A na sebe nemyslíte. A proto o tom teď mohu mluvit a mohla jsem psát, a naopak bych řekla, že mne celá ta zkušenost obohatila."

Po několika dnech byla opět v transportu. Tentokrát do pracovního tábora Kuzbach. Tam spolu se sestrou a dalšími kopala zákopy pro německé vojáky.

"Tam opravdu poznáte, kdo je kdo. V normálním životě je to kamufláž, lidi mají majetky, auta a já nevím co všechno. Mají určitou společenskou hodnotu, status, ale tam jsou nazí. Jsou to, co jsou. Ti, kteří platili za někoho, pan továrník a milostivá paní, byli sobci a šli přes mrtvoly. Pak tam třeba byli lidi, kteří v normální společnosti byli nikdo, a to byli ti hrdinové."

V lednu 1945 nastoupila pochod smrti do koncentračního tábora Gross Rosen a pak do Mauthausenu. Cesta byla vysilující, polovina žen ji nepřežila. Zdena v dokumentu popisuje, jak se dalo spát vestoje, jak psychika vítězila nad fyzickou silou i jak její těhotná sestra chtěla pochod vzdát. Právě Zdenina podpora jí umožnila pochod smrti přežít.

V únoru 1945 byl zbytek skupiny převezen do tábora Bergen-Belsen. Paní Fantlová popisuje, jak cesta probíhala. Ve vagonu na uhlí se tísnilo 120 lidských trosek. Kdo už nemohl stát a upadl, byl odsouzen k smrti, ostatní ho ušlapali. Stát se nedalo na obou nohou, ve vagonu nebylo dost místa. Po cestě udělal vlak zastávku a esesáci vyházeli mrtvoly z vagonů. Bylo jich prý plné nástupiště.

V Bergen-Belsenu vládly nelidské podmínky, později se přidala epidemie tyfu. Při ní zahynula drtivá většina vězňů. Mrtvoly už nikdo neodklízel, živí leželi mezi mrtvými a pomalu umírali. Zemřela tu i Zdenina sestra Lída. Porodila v sedmém měsíci mrtvé dítě a Lída zemřela třetí den po porodu.

15. dubna 1945 osvobodila tábor britská armáda. Zdena popisuje svou cestu z baráku až k domu s červeným křížem (nemohla už se postavit, dolezla přes mrtvoly po čtyřech). Tam ji našel důstojník, který po ní chtěl, aby se vrátila do baráku. A tehdy přišla ke slovu angličtina. Zdena mu vysvětlila, že dalšího dne už by se nedožila a ať ji nechá tam, kde je. Vážila 35 kg. Důstojník jí vyhověl. Zachránil jí život.

"To, co mě v táborech drželo při životě, byla láska a naděje. Láska k mému snoubenci, o němž jsem nevěděla, že je dávno mrtvý. Chtěla jsem se s ním sejít. A to bylo tak silné, že se mi díky tomu podařilo přežít."

V červenci 1945 odjela Zdena do Švédska na léčení a zůstala tam čtyři roky. Pracovala na Československém vyslanectví ve Stockholmu. Tam se dostala i k seznamům přeživších. Nikoho z rodiny ale nenašla. Později se dozvěděla, že bratr Jiří byl poslán do Gliwice, pracovního tábora. V lednu 1945 se pokusil o útěk a byl zastřelen. Její otec byl celou dobu v Osvětimi a nepřežil pochod smrti. Po dvoutýdenním pochodu v lednu 1945 zemřel vyčerpáním.

V roce 1949 opustila Zdena Fantlová Evropu a odjela do Austrálie. Tam se vdala a narodila se jí dcera Katuš. V Austrálii hrála divadlo(a dokonce získala australského Oscara).

"Já jsem se vrhla do tmy jak dobrodruh. Sama, patnáct liber v kapse, bylo mi všechno jedno. Ale v Austrálii začal nový život a zase byly takové osudové náhody. Sešla jsem se s kamarádkou, také herečkou z Terezína, která byla už uvedená v Realistickém divadle. Přijela se svým mužem a tam jsme založili hereckou skupinu a hráli jsme sedm let. Výborné hry, které v Austrálii neznali, uvedli jsme Dostojevského Zločin a trest, Strindbergovu Slečnu Julii, Ibsenovu Noru."

O dvacet let později se přestěhovala do Londýna. Tam získala její dcera doktorát z psychologie a odjela pracovat do USA. Zdena Fantlová žije v Anglii, občas přijíždí do Čech, hlavně do Rokycan, kde jí bylo uděleno čestné občanství.

Zdena Fantlová vydala knihu Klid je síla, řek' tatínek, ve které velmi autenticky zachycuje holocaust.

Na závěr ještě několik slov paní Zdeny Fantlové:

"Je to nebezpečné a měla jsem s tím zkušenost v jedné německé škole, kde se při otázkách hlásil student a řekl: nemyslíte, že po šedesáti letech už o tom holocaustu nemusíme mluvit? A já jsem řekla, že to tak není. Ono vůbec nejde o šedesát nebo o třicet či pětadvacet let. Tady jde o něco úplně jiného. Zaprvé jde o to, že holocaust opravdu existoval. Máme na to dokumenty a i my jsme tady, alespoň pár z nás. Takže víme, že to existovalo. Ozývají se hlasy, které to popírají, a za deset, dvacet let tady nikdo nebude a třeba se budou přepisovat dějiny. Ale to by byla škoda. A za druhé holocaust má sloužit ne jako historický dokument, ale varování. Varování pro budoucnost, protože není důvod si myslet, že když se to stalo jednou, nemůže se to opakovat. Může. Za jiných okolností, jinde, jinak. Proč? Protože to nebyla živelná katastrofa, to si vymysleli lidi. A lidi se nemění. Na stejném principu máme dneska terorismus. A co to je? Nenávist. A toho se musíme varovat, a proto musíme bojovat. Ale jak? Když se dnes řekne: už se to nesmí nikdy opakovat, je to pro mne prázdná fráze. Ta neznamená už vůbec nic. My máme v ruce jen jednu zbraň, a to je tolerance. Je nás hodně na zemi, už jsme globální, my se proto musíme naučit tolerovat. Tolerance nemusí být podporovaná vládou za velké peníze, ta začíná u každého jednotlivého člověka."

Zpět na hlavní stranu blogu