Kobliha | Ráno v bance aneb gentlemani, kde jste?

Ztratila jsem iluze, co se týká gentlemanů u nás.

Dnes ráno jsem musela s malou Koblížkou do banky. Protože ještě neumí sedět, musím ji vozit v hlubokém kočáru. Je celkem těžký, obzvlášť když jsem se ještě stavěla v supermarketu a nakoupila plnou tašku jídla. V naší bance otevírají v půl deváté. V půl deváté a deset minut jsem se vřítila do dveří (to je trochu přehnaný výraz) a u pokladny vložila nějaké peníze.

Pak jsem musela ještě na přepážku. K přepážkám je to u nás po schodech. Není jich moc - ale i ty čtyři schody stačí, ale zkuste si pořád nosit kočár s dítětem a nákupem. Nad schody stáli lidi ve frontě - pět chlapů a jedna těhotná mamina. Chytla jsem kočár a vynesla ho do těch schodů. Pánové koukali, jak mi to jde. Šlo mi to ztuha, měla jsem bílé kalhoty a nechtěla jsem je zmazat od koleček. Ale protože venku bylo mokro, samozřejmě jsem si je ušpinila. Najednou řekla ta těhotná mamina: "Jejda, já jsem vás neviděla. Pomohla bych vám!" Opáčila jsem, že bych po ní v žádném případě pomoc nechtěla - vím, co to je chodit s břichem v takovém vedru - Koblížek se narodil v létě (Koblížka naštěstí v zimě). Pánové jakoby tam ani nebyli - důležitě koukali do lejster, které drželi - dva otočili hlavu a se zájmem pozorovali umělé kytky na druhé straně místnosti.

"Nečekala jsem, že mi nikdo pomůže. Jsem zvyklá!" Odpověděla jsem té těhuli. "Ale je fakt, že si o pomoc neříkám." Možná, kdybych poprosila, třeba by mi pomohli. Jenže prosit stokrát denně, to si nakonec člověk ten kočár vynese sám. Postavila jsem se do fronty. V provozu byly jen dvě přepážky - klasika. Vždycky, když je v bance (nebo i na poště) hodně lidí, úřednice se zřejmě leknou, zavřou okénko a jdou vařit dopolední kávičku. Po dvaceti minutách jsem konečně přišla na řadu. Koblížka ječela jak pominutá - nelíbilo se jí tam a chtělo se jí spinkat. Paní úřednice se na mě osočila: "Prosím vás, aspoň si zklidněte to dítě, když už s ním musíte jít do banky!" A to už jsem nevydržela - já, Kobliha celkem klidné povahy, jsem začala řvát. Na ty chlapy (že mi nepomůžou a schválně koukají jinam, že ani nepustí těhotnou ženskou před sebe, když vidí, že nese jen jeden příkaz), na tu ženskou u přepážky (že jestli si nevšimla, změnil se režim a děti jsou taky lidi - a že ona taky brečela, když byla mimino, že nevím, kam bych to dítě měla dát, že je zcela neprofesionální a ať mi zavolá vedoucího).

Tak jsem se rázem ocitla ve vyšším patře banky. V kanceláři u pana ředitele (nebo vedoucího). Je pravda, že kolečka od kočárku mu trošku ušpinila jeho modrý koberec, ale mě to ani v nejmenším netrápilo. Moc se mi omlouval, všechny mé záležitosti promptně vyřešila jeho kolegyně a dokonce mi pak pomohl snést kočár po těch čtyřech schodech dolů.

Nevím, jestli se někdy změní přístup v chování velkých bankovních institucích k běžnému klientovi. Žádat třeba úsměv od bankovních úřednic, to už by bylo moc - OK. Ale slušné chování by snad mělo být "standardní službou"...