Při hraní státní hymny jsem vždycky s napětím čekala, s jakou verzí kdo přijde. Nemám ráda odfláknuté verze. Musím se přiznat, že mám v tomto případě ráda patos a "velké" tóny. Prostě důstojnost. .... země česká, domov můj .... BUM! ... země česká, domov můj.
Nové verze jsou nakonec čtyři: orchestrální (ta se mi líbí nejvíc), sborová, sólo Kateřiny Kněžíkové a sólo Adama Plachetky. K poslechnutí jsou například zde. Našla jsem i rozhovor s muzikologem a skladatelem Alešem Březinou, který je docela zajímavý.
V komentářích a diskusích se opět rozhořelo téma, zda je namístě oprašovat hymnu, když jsou tu daleko důležitější úkoly. Opět velké množství brouků Pytlíků pohromadě. Nemyslím si, že je zbytečné dát naší hymně nový kabát. To už bychom za chvíli mohli mávnout rukou nad každou "prkotinou" ve jménu řešení velkých cílů. To je podle mě hloupost.
Stejně tak mi přijde malicherné hledat chyby v podobě zakašlání (přečtěte si článek u Kluka) - nevím, jestli tam je, nezkoumala jsem to - nebo v tom, že sbor Národního divadla není profesionální a leckterý jiný sbor by hymnu nazpíval líp. Stejně tak teď ví každý o daleko lepších sólistech, lepší nahrávací technice atd atd atd.
Proč mám vždycky pocit, že musíme ve všem hledat mouchy? Proč nejdřív nehledáme to dobré? Je to české specifikum, nebo je to běžné i jinde? A co vy? Líbí se vám nová hymna?