Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

dáša: Mám už 3 velké děti. Dovolila jsem svému bývalému, aby si se mnou vytíral zadek (využívání, nevěry a poté i násilí) a ty dvě jeho starší to viděly do svých 4 a 5 let. Nejmladší je druhého muže. Když jsem odešla k mamce, můj druhý tatínek říkal, abych dávala pozor na geny, co zmohou více než výchova. Není to úplně pravda. Děcka jsou celkem milé a chovají se k nám i sobě hezky, ale: Dcera se zdá být v pohodě, ale je vnitřně nedůvěřivá a našla si staršího partnera, který chodí do hospody. Syn začal blbnout až po vyučení a je nestálý. Mrzelo mě, když v pubertě se začal stýkat potají s otcem. Jeho osamostatnění dost bolelo. Nyní bydlí jinde a prakticky s ním nemluví. Dcera mu říká křestním jménem a on se s námi nyní občas stýká. Škoda té Itálie, kterou natropil. Usadil se s mladší a má další děti. Nechávám mu pro ně věci, ale nezapomenu, ikdyž jsem proti němu neštvala...