Geny

V pátek jsem byla plavat s Gábinou, svou dlouholetou kamarádkou. Pak jsme seděly u kafe (a medovníku) a semlely všechno možné.

"Chápeš, že on roste přesně do podoby svého otce? Po obědě se rozvalí na gauči, má stejná gesta, stejné pohledy, stejně nemožnej zadek. Jenže jeho MUSÍM milovat, je to přece MŮJ SYN!"

Synovi je osm let. Jeho táta Tomáš zmizel bůhvíkam před dvěma lety. Nejdřív Gábině nadával, pak ji bil. Gábina ho dala k soudu, rozvedli se, děti připadly mámě. Tátu od té doby neviděly, prý žije někde v zahraničí. Nebo taky ne, nikdo neví.

Gábina měla na krajíčku. "Já se snažím, jak můžu, ale chlap mu prostě chybí. A tak dělá to, co si pamatuje - a co má v genech. A já to nějak špatně snáším. Pořád v něm vidím Tomáše. A uvědomuju si, jak ho začínám nenávidět. Můžu to tak vůbec říct - že nenávidím vlastní dítě? To se přece nahlas neříká! Snažím se mu dávat co nejvíc lásky, ale nevím, jestli to přece jen necítí - tu moji odtažitost, pohled v očích, skryté myšlenky...

Třeba křičí na malého bráchu. Ten už si tátu nepamatuje, má úplně jinou povahu, je spíš jako holka. Mazlivej, hodnej, laskavej. Včera jsem staršího načapala, jak kouká na nějakej brutální film v televizi. Chlap tam bil starší ženskou. On seděl s očima na obrazovce a potichu si říkal: Týjo, dobrý! Pak si mě všimnul a rychle to přepnul. Ptala jsem se ho, co na tom bylo dobrýho - tak chvilku koukal, jako když neví, čí je (zas mi připomněl Tomáše) a pak řekl, že to byla legrace. Ale já nějak tuším, že nebyla.

Jak to mám udělat, abych ho zase milovala? Musí v něm přece být něco dobrýho!

Ze školy pořád nosí jedničky, že je zakřiknutý, hodný a poslouchá. Paní učitelka ho chválí, je prý vzorný. Nevěří mi, když jí říkám, že umí být pěkně bezcitný a někdy až krutý - třeba k vlastnímu bráchovi.

Minulý týden jsem si všimla, že malý si dal na hlavu deku a říkal: Takhle mě pak šťouchá brácha! Nakonec z něj vylezlo, že když jsou sami v pokoji, starší mu přehodí deku přes obličej a pak ho všelijak strká - smýká s ním po koberci, kope do něj...

Strašně jsem ho za to seřezala, když se přiznal. Strašně. Měla jsem to v sobě a já ho bila, on brečel, že už to nikdy neudělá. Pak jsem celý večer brečela, že jsem neschopná, když musím bít svoje vlastní dítě.

Už fakt nevím, co mám dělat. Byla jsem i u dvou psycholožek, ale obě mi řekly, že svoje děti KAŽDÁ máma miluje, že to není možné, co jim povídám. Já ale nemůžu říct, že ho nemiluju. Když se mu před Vánoci stalo to s tou nohou, byla jsem v nemocnici s ním a strašně se bála, jak dopadne operace. V tu chvíli mi byl nejdražší na světě. Můžu se rozkrájet, aby měl všechno, co potřebuje. Zařizuju školní kroužky, vozím ho na fotbal, kupuju pomeranče a mačkám z nich šťávu - prostě to, co dělá každá máma. Miluju ho - ale zároveň ho tak nějak nemám ráda.

Jak z toho ven?"

Gábinin monolog byl dlouhý a daleko obsáhlejší než tenhle krátký výcuc (jména a detaily jsou pozměněny). Přesto jsem se nezmohla na jakoukoli kloudnou odpověď. Jen mi její slova pořád leží v hlavě...