Kobliha | Neberte mi tu práci, prosím!

"Tak, paní Kobliho, tady teď budete sedět. Jestli teda budete chtít," otočil se ke mně pán s břichem a neupraveným plnovousem (nevím proč, ale když má někdo takhle dlouhé vousy, vždycky si ho představím, jak jí nudlovou polévku, a vždycky je mi z toho špatně).  Slečna, která na té židli seděla, vzdychla a podívala se po svém šéfovi velkýma psíma očima. "A jdeme dál!"

Odpověděla jsem na pracovní inzerát, ve kterém nabízeli práci na velmi malý úvazek. Práce v malé redakci. Články o tom, o čem píšu už dlouho do větších redakcí. Moje jméno ho upoutalo, říkal. "To by bylo výborné, kdybyste u nás mohla pracovat." Připadala jsem si jako malá hvězda. Malá hvězda v malé redakci. "Mohla byste pracovat i z domova, ale my si zakládáme na tom, že máme kamennou redakci. Že jsme prostě tým!" Ten pán mi byl čím dál tím víc protivnější. Namítla jsem něco ve smyslu, že jsem zvyklá pracovat z domova a čas od času (jednou týdně nebo jak je potřeba) dojíždět na redakční porady. "Tak to ne, my tady máme každý den dopoledne tzv. TŘENÍ MOZKŮ. Četla jste tu knihu od Frýbové? Z té laboratoře? Tam to taky tak dělali." Zakoulela jsem očima až nemístně. Ano, četla jsem Frýbové Z neznámých důvodů (ostatně četla jsem všechny knihy paní Frýbové - výborná oddychová literatura, doporučuji!). Ale tady mi to připadalo přehnané. "Pojďte ještě na poradu, jestli máte čas. Ať víte, jak to tady chodí!" I když mi to připadalo až neprofesionální, zvát cizince na porady, přikývla jsem.

Porada probíhala pod vedením vousatého pána. Pak jsem s ním strávila ještě asi půl hodiny, kdy jsem mu vysvětlovala, proč jeho nabídku nechci akceptovat. "To je mi líto, paní Kobliho. Kdybyste si to přece jen rozmyslela, máte tu kdykoli dveře otevřené!" Potřásli jsme si pravicemi (leklá ryba-uááá!!!) a rozloučili jsme se.

Před kanceláří na mě čekala slečna s psíma očima. "Paní Kobliho, mohla bych s vámi mluvit?" A tak jsme odešly na chodbu a pod fíkusem se rozbrečela. "Prosím vás, neberte mi tuhle práci. Naši by to nepřežili!" Zarazilo mě to. A z Kristýno to pomalu začalo lézt. Vyrůstala na malé vesnici někde v severních Čechách. Pak se přestěhovala do Prahy a získala tohle místo. Psát moc neumí, ale snaží se. Moc se snaží, aby z ní rodiče měli radost. Vyprávějí po vsi, že je z Kristýnky paní redaktorka. Zkoušela už jít jinam, ale nikde ji nevzali. Maminka je stará a nemocná, Kristýna je jedináček. Měla radost, když jsem jí řekla, že jsem se s panem šéfem nedohodla. Dokonce mi dala ubrečenou pusu.

Vycházela jsem z budovy a měla jsem divné pocity. Jak dlouho bude trvat, než si vousatý pan šéfredaktor pozve na pohovor jinou Koblihu?