Kobliha | Od anonymů k psaní

Ač jsem se před týdnem rozhodovala, jestli zmáčknout knoflík DELETE, protože jsem byla totálně na s*ačky (omlouvám se za tohle slovo, ale je přesné a vystihující), nakukovala jsem na blog, četla Vaše komentáře, do toho prodělala totální psychickou očistu a hlavně jsem strávila mnoho hodin v rozhovorech s Koblihem. A mám pocit, že Vám musím aspoň trochu zprostředkovat, co se u nás vlastně dělo (děje?):

Před pár měsíci jsem dostala první anonym. Že si to Koblih rozdává se sestřičkami, konkrétně se sestřičkou Blankou z interny. Nejvíce při nočních službách, ale ani přes den není kamrdlík lékařák nevyužit. A že prý bych to jako manželka měla vědět. A že mi to píše moje dobrá známá.

Když jsem našla dopis ve schránce (byl napsaný s hrubkami, které pisatel uvedl záměrně, protože jinak to není možný), přečetla jsem si ho, vzdychla si nad závistí některých lidí a hodila ho do koše. Koblihovi jsem neřekla ani slovo.

O Vánocích mi začaly chodit esemesky z internetu. Že už se na to lidi nemůžou koukat, takový prasečinky že se to dějí ve špitále. I zeptala jsem se Kobliha, odkud vítr vane. A že prý mají na oddělení novou sestřičku Ivetku, která je mladá, aktivní a sexuchtivá. A že to prý zkouší na Kobliha a on nic. Tak se mstí.

Zprávy jsem smazala a byla dál v klidu. V lednu začaly chodit esemesky zase. Získat moje číslo není tak těžké, protože ve špitále má Koblih můj telefon uvedený jako jedno z kontaktních čísel na sebe. Už mi to začalo vadit a říkala jsem Koblihovi, ať s tím něco udělá, že mě to obtěžuje. Přiznám se, že mi začal vrtat červík v hlavě. Ale kolotoč povinností ho brzy zatlačil někam hodně dozadu.

A před dvěma týdny mi Koblih oznámil radostnou novinu, že se konečně našel. Seděli jsme u večeře (měli jsme karbanátky a bramborovou kaši, vidím to jako dneska) a Koblih byl trochu nervózní. Dokonce halekal na Koblížku, že není schopná si ani karbanátek nakrájet. Nechala jsem to být, nakrájela jí maso, vykoupala jsem děti, dala je spát a když jsem přišla do obýváku, na stole francouzské víno a dvě skleničky. Koblih právě otvíral pikslu s buráky a že prý si mám sednout, že se mnou potřebuje mluvit. Taky jsem s ním potřebovala mluvit, bo jsem mínila vydyndat pár korun na úžasnej jarní kabát, který jsem viděla v obchodě. Ale počkala jsem, co on má na srdci. A už to jelo.

"Víš, já už jsem myslel, že mě to nepotká! Že už do smrti budu žít v kolotoči práce - rodina - výlety - občas dovolená - práce - školení... A ono jo! Konečně jsem se našel!" A ve mně hrklo, protože když se minule našel manžel mé kamarádky, skončilo to rozvodem a Katka je teď sama s dvěma dětmi. "Někoho máš?" zeptala jsem se a snažila jsem se, abych byla co nejvíc v pohodě. "Jmenuje se Ivetka, je naprosto úžasná, taková free, rozumíš? A zjistil jsem, že jsme se pro sebe asi narodili. Někdy je tak nešikovně roztomilá, prostě mě potřebuje! Ty jsi taková šikovná, praktická ženská, ty ani chlapa vedle sebe nepotřebuješ, ale ona by si v tomhle všivým světě pěkně natloukla se svojí naivitou a dobráckostí!" Lezlo to z něj jak z chlupaté deky a já nestačila kulit oči. To že je ta nová sestřička? Kopla jsem do sebe skleničku vína a šla si nalít panáka. Protože tohle bylo silný kafe i na mě.

Takže já jsem statečná, silná holka. No bodejť bych nebyla, taky jsem si něco za život prožila a nebylo to vždycky růžové. Ve dvaceti jsem byla taky naivní a nešikovně roztomilá. Ale pak si to vzal osud do svých rukou a občas mě pěkně omlátil. Počítala jsem v duchu do padesáti, abych neřekla něco, co by mě pak mrzelo, kopla jsem do sebe velkého panáka whisky (Markétka snad jednou promine) a šla si sednout ke Koblihovi. Ten pořád mluvil. Zřejmě to z něj muselo ven.

"Jak to trvá dlouho?" ptala jsem se. A že prý už skoro tři měsíce. "A co chceš dělat dál? Jak si to teď představuješ?"
"Víš, ještě jsem ti neřekl, že s Ivetkou čekáme rodinu. A bylo by ode mě nečestné ji v tom nechat samotnou. Je TAK bezbranná!" A bylo to venku. Nezmohla jsem se na slovo. Takže milá Ivetka je v jináči s mým manželem, říkala jsem si a ta zpráva mě totálně otupila.

.
.
.
.
.

Co teď? říkala jsem si. Nechat ho jít? Být sama se třemi dětmi na krku? Bojovat? Donutit jí k potratu? Střídat se o chlapa s jinou ženskou? Byla jsem totálně na dně.

Asi po týdnu, kdy jsme se s Koblihem moc neviděli, protože byl pořád v práci (?), jsem flašku otevřela já. A chtěla si promluvit, dohodnout se a řešit tuhle debilní situaci. Dozvěděla jsem se toho moc.

"S tebou je to všechno takový složitý - prostě asi přitahuješ problémy. Ivetka nic neřeší, všechno jde tak nějak přirozeně. Je veselá, šťastná, pořád dobře naladěná. Ty už jsi taková otřískaná životem, všechno zvládneš!" Ano, jsem otřískaná. A tak jsem Koblihovi začala připomínat, co už všechno jsme spolu museli zvládnout. Umřel nám Šimonek. Markétka se narodila s vrozenou vadou a musela na operaci, o které měli pochybnosti i lékařské kapacity. Několikrát jsme se stěhovali. Vybudovali jsme soukromou ordinaci. Řešili jsme velké problémy v rodině. Atd atd atd. Nebylo to příjemné povídání a proteklo při něm hodně slz. "A ty bys tohle všechno zahodil kvůli jedné mladé Ivetce? Všechny zkušenosti, všechnu radost i bolest, které jsme spolu prožívali? Kvůli jedné dvacítce?"

Asi mu došlo, že není všechno tak černobílé, jak se na první pohled zdálo. Došlo mu, že tu má Koblížka, který s ním chce hrát hokej. Že se na něj Koblížka každý den těší a kreslí mu obrázky a že první slovo, které Markétka vyslovila, bylo TÁTA. Asi se probral z letargie.

Zatím nevím, jak chce vyřešit své záležitosti s Ivetkou, ale už víme oba, že zůstaneme rodina. Protože nechci, aby moje děti vyrůstaly bez táty jen kvůli tomu, že se párkrát vyspí se sestřičkou. Možná jsem divná, ale já ho taky potřebuju. I když navenek vypadám jako silná a neohrožená ženská...

.
.
.
.
.

Ivetka na potrat nešla a já jí to vůbec nemám za zlé. Taky bych asi nešla. Jak to bude dál, se uvidí. A já si uvědomila, že se mi daleko snáz všechno prožívá, když aspoň něco z toho života můžu zapsat sem na blog. Nevím sice, jak často to budu zvládat, ale vím jistě, že žádné DELETE se zatím konat nebude.

Jo, a ten kabát si koupím :)