"Šli jsme spát do chatky, kluci zvlášť a holky taky zvlášť, museli jsme si vzít mejdla a kartáčky a po mytí jsme se převlíkali do pyžam. No a Ládík vytáhnul noční košili. Sice modrou, ale s kytkama. Uznej, že bys taky padla smíchy!" Uznala jsem to. "A co vám na to říkal?" byla jsem zvědavá. "No že to prej doma taky nosí, protože je to dlouhý a nikde ho to nemačká. Jako neškrtí, víš? A že jsme blbí, protože tomu nerozumíme. Tak jsme mu říkali, ať jde spát k holkám." Zajímalo mě, co na to paní učitelka. "To víš, že jí to bylo divný, že tak řveme. Tak na nás vlítla, ale když viděla Ládíka, tak se hned zarazila mezi dveřma a ptala se, co blbneme. Tak jsme jí to řekli a ona se taky smála, ale tak potají, aby ho neshodila, dyk ji znáš. No a pak řekla Ládíkovi, ať si zaleze do postele a přikryje se a my ať se taky přikryjeme, tak jsme si zalezli a přikryli jsme se a furt jsme se smáli, ale potichu a pod peřinou. No a pak jsem usnul. No paráda!"
Vzpomněla jsem si, jak přijel Ládík na cyklovýlet s kolem, které ještě mělo kolečka. Byl v první třídě a jezdit už uměl. Ale rodiče měli pocit, že potřebuje jistotu. Mezi spolužáky vypadal jako exot.
Vzpomněla jsem si, jak Ládíkova maminka na třídních schůzkách přede všemi prohlašovala, že Ládík čte sám, ale dětské knihy ho nebaví, nejradši má tátovy astronomické publikace. Tvářila se velmi pyšně a odmítala s Ládíkem číst Pejska a kočičku.
Vzpomněla jsem si, jak Ládík brečel, když mu maminka zakázala jet s námi a dalšími několika maminami a dětmi do kina. Že má prý Ládík raději divadlo. A že má na kino ještě dost času. Ládíkovi bylo tehdy sedm a půl.
Ládík to určitě nemá ve škole jednoduché. A bude muset přežít ještě dost výletů, než se dokáže vzepřít třeba jenom kytičkované noční košili. Jsem zvědavá, jakou formu bude ten odpor mít. Aby neměl tvar třeba injekční stříkačky...