Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

bublina*: Deníček jsem měla vždycky jenom v hlavě - pro jistotu. S ruskama jsem si psávala taky hodně, ale sbírku čehokoliv nějak odnesl čas. Pamatuju si, že jsme si posílaly placaté žvejky, protože šly dát do dopisu. Já jim peprmintovou a vanilkovou - jiné nebyly- a ony mě většinou pomerančové - mňam. Dopisy mám schované jen ty od manžela z vojny, je jich pěkný balíček. Tak mě napadá, co si schová na památku dnešní generace. ICQ nebo SMS asi ne.