Kobliha | O rakvích a Židech a dětských myšlenkách

"Že nevíš, jak se pozná Žid?" ptala se mě Gabriela při hodině dějepisu na základní škole. Mohla jsem být tak ve třetí třídě, možná ani ne. "Nevím." Fakt jsem to nevěděla. A zajímalo mě to, protože jsem s rodiči už několikrát navštívila Židovské město a měla v hlavě spoustu otazníků. "Má velkej nos. Ale nikomu to neříkej!"

Tahle informace ovlivnila několik následujících let mé školní docházky. Nevěděla jsem o Židech skoro nic. Jen že mají ten dlouhý nos a chodí do synagog. Pak jsem si to ještě spojila s tmavýma očima. Dlouho jsem přemýšlela, jak docházelo k odsunům do koncentráků. V dětské hlavičce jsem to měla nějak takhle: Maiselovou ulicí jde esesák a dívá se kolem sebe. Uvidí-li dlouhonosého chlápka, zatkne ho, protože je Žid. Pak odvlečou i celou jeho rodinu do Terezína, pak do Osvětimi. V duchu jsem přemýšlela, jak asi pozná, kde končí malej nos a kde začíná ten obří, ale nedotáhla jsem tuhle myšlenku k dokonalosti.

Začala jsem zkoumat babiččiny fotky. Praděda měl nos obrovský. Žid, říkala jsem si. Takže jsem taky Židovka? Jak se mám chovat, když jsem ta Židovka? Mám to někomu říct, že měl můj praděda obří nos? Nebo si to mám nechat pro sebe? Ví o tom vůbec babička, že její táta je Žid? Neměla bych jí to říct? Nebo to přede mnou tají? Proč nebyl v koncentráku? Byl totálně nasazený v jedné továrně, to jsem věděla. Že by si nevšimli jeho obrnosu?

Asi se teď smějete, ale já si na tyhle své dětské pochyby vzpomínám velmi živě. Pak mi bylo víc a já pochopila, že podle nosa poznáš kosa, nikoliv však Žida. Že to není o nosech. Že nejsem Židovka, ač měl děda frňák jako po jablíčku ze Tří veteránů. Ale pořád myslím na to, kolik starostí mi dalo, než jsem "pochopila".

Proč to píšu? Protože si myslím, že dnešní děti to mají stejné. Možná ještě horší, v záplavě všech informací kolem sebe. Koblížek přišel s myšlenkou, kam se ztrácejí mrtví lidé. Měl dojem, že se pohřbí v rakvi, někam se ztratí, rakev se pak z hrobu vyndá a znovu se použije. Jen nevěděl, kam se ta těla vypařují. Když se mě ptal, vzpomněla jsem si na "své Židy". Snažila jsem se mu sice vysvětlit, jak to s těmi rakvemi je, ale myslím, že mi moc nevěřil...