Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

dj-team: Hehhe, dobré čtení, to mi připomíná naše houbaření, ale u nás se já neztrácím, od jisté doby nosíme vysílačky, nebo nutím ženu mít u sebe telefon. Vadí mi hulákání po lese, tak se alespoň dorozumíme jako vychovaní lidé.
Naše nejstarší houby sbírá ráda.

Svůj švýcarák mám od doby, kdy se ze mne "stal chlap" tj. dostal jsem ho od maminky k vánocům v době, kdy jsem nosil maskáče a bral jsem 450,- Kč měsíčně od státu, to byl rok 1999. Od té doby ho mám stále u sebe v kapse, když mám oblek, mám ho v tašce. V tuhle chvíli je na poličce s telefonem, občankou a klíči. Používám pravidelně a pravidelně sklízím obdiv žen, že mám u sebe nůž, že by to do mne neřekli. Skvěle se s ním maže paštika .

Nevím, proč to je takový fenomén, ale je to u nás v rodině docela tradice a nůž po generace považujeme za něco, co patří k dospělému chlapci. Spoustu nožů jsem poztrácel, ale tenhle je jako amulet.