"Moje máma pořád něco píše!"
Je to tak. Jsem sice oficiálně na rodičovské dovolené, ale nikdy jsem nepřestala pracovat. Jenže: zatímco ostatní si jedou pěkně do kanceláře, tam dají kafčo, napíšou pár článků, vyplní několik tabulek, zajdou na poradu, dají si schůzku dvě tři, zajedou do terénu, já píšu mezi žehlícím prknem, postýlkou a vyzvedávání dětí ze školy a školky. Nikdy mě nenapadlo, jak je tenhle způsob práce náročný. Ženská s dětmi musí prostě vydržet víc než kůň :)
Moje oči už to přestalo bavit, proto se obarvily do ruda a začaly strašně pálit. Zánět spojivek, konstatoval Koblih a dal mi antibiotickou mastičku. "Neměla bys čučet do počítače!" Ale do zítřka musím odevzdat několik článků, ke kterým ještě nemám ani podklady.
Tenhle týden jsem byla na poradě, jako obvykle (ano, jeden dva dny v týdnu strávím pár hodin v kanceláři) a uvědomila jsem si rozdíly, které jsou mezi mnou pracující z domova a vysmátými kolegy. Zatímco já nebyla u kadeřníka aspoň dva měsíce, Nikola měla opět nový přeliv. Bohouš s Pepou se domlouvali na večerní bowling, Tereza s Evou šly večer cvičit a Eliza odcházela dřív, aby stihla kurz angličtiny. Taky jsem musela jít dřív, protože chůvu jsem měla objednanou jen do čtyř a další hlídání jsem neměla.
Už se těším, až budu zase chodit do práce na plný úvazek. Bude to pohodička proti tomu, co musím vymýšlet a zvládat teď. Vidím to naprosto přesně: ráno přijdu ke svému stolu, uvařím kafe a u něj proberu s kolegyněmi, co je nového. Nikdo mi nebude sedět na klíně a nebudu opatlaná od marmelády. Do oběda toho stihnu strašně moc, protože nebudu při práci stavět puzzle, ani žehlit trička, ani chodit na dětské hřiště, ani převlékat panenky, ani číst básničky, ani vymýšlet nové pohádky o zelených žábách a žlutých citronech. Pak si dojdu na oběd, který uvaří někdo jiný, nebudu nikoho krmit ani se převlékat do čistého, protože mě nikdo nebude mít šanci umazat od rajské nebo brokolice. Odpoledne pojedu do terénu, vyplním pár tabulek, napíšu spoustu článků a když dostanu zánět spojivek, zajdu k doktorovi a dva dny prostě nepřijdu.
Po práci zajedu do školky, vyzvednu děti, doma bude čekat Koblížek, protože už má klíče a z basketu umí přijít sám, uvařím večeři, dvě hodinky si pohraju s dětmi, vymyslím několik nových pohádek o zelených žábách a žlutých citronech, v postýlkách přečtu pohádku, večer vyžehlím a počítač ani nezapnu. To bude pohodička :)
Psáno jako ranní výkřik utahané pracující matky...