Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

(h)anka: Knížku jsem shodou okolností dočetla minulý týden, takže dojmy jsou živé. Dýchají z ní smutek a vyčerpání, kterým se není co divit. Nejsem ještě ani "obyčejnou" mámou, takže si nedovedu představit, jaká síla donutí rodiče obrátit se k dítěti zády - ani si tedy nedovolím toto gesto soudit. Co mě na knize zasáhlo asi nejvíce, byl fakt, jakým způsobem toto soužití muselo zasáhnout jediného biologického syna - zprostředkovaně, přes rodiče, kteří ve snaze měřit stejným metrem nakonec stejně neměřili. Kteří postupem času už ani neměli sílu měřit. A pak také právní stránka nezrušitelného osvojení - a podpora či spíše nepodpora těch, kteří se snaží pomoci těm, kdo to potřebují ("A porodné jsem nedostala, protože jsem dítě neporodila, přitom výbavu jsme museli koupit jako všichni rodiče.") Rozhodně by si tuto knihu měl přečíst každý, kdo pěstounskou péči či adopci (nejen romského) dítěte zvažuje - ale neměla by být jediným (do značné míry odstrašujícím) zdrojem informací.