Tereza Boučková (*1957) je označována jako "dcera Pavla Kohouta" nebo "ta, která si osvojila dva romské chlapce", případně "ta, která napsala Smrady". Je to škoda, Tereza Boučková je Tereza Boučková a basta. Málokterá česká současná autorka dovede bez okolků popsat skutečnosti, o kterých se nepíše snadno, resp. dát beze zbytku svou kůži na trh.
Kniha Rok kohouta (Euromedia-Odeon, 2008) popisuje autorčinu zkušenost s osvojením dvou romských dětí. Velmi čtivou formou se dozvídáme o soužití manželského páru, vlastního "biologického" syna a dvou Romů. Genová výbava těchto dětí je neúprosně vytlačována na povrch a zakrývá výchovné působení, snahy o začlenění dětí do naší společnosti a budování sociálních návyků.
Patrik s Lukášem (jména jsou změněna, ale jinak je kniha autobiografická) nezvládají požadavky společnosti a ve věčném kolotoči se u nich opakují krádeže, útěky z nápravných zařízení, agresivita, lhostejnost a nezodpovědné chování.
Celá kniha je napsána velmi čtivě, členěná do krátkých odstavců, které dodávají slovům ještě větší razanci.
Přečtěte si ukázku (delší je k mání v tomto odkazu):
|
Zazvonila pevná linka. Poplach. Volali z hygienické stanice. Přišlo jim hlášení z nemocnice, že má náš syn Patrik svrab. Jako nejbližší rodinní příslušníci se proto máme ihned všichni dostavit k lékaři, abychom se začali léčit a nešířili dál tuto nepříjemnou infekční nemoc. Svrab? Lepší než žloutenka, pomyslela jsem si. Proti žloutence všech typů jsem Patrikovi i Lukášovi vloni zaplatila očkování (na Matěje nezbylo), stálo šest tisíc! To už začala být náklonnost kluků k podivnému způsobu života viditelná a já tušila, že to bude riskantní směr a tohle očkování možná bude náš největší a nejdůležitější, životní dar. Paní z hygienické stanice jsem vysvětlila, že tu Patrik už několik měsíců nebydlí a nakazit nás nemohl. Dala jsem jí kontakt na kurátorku, aby ji varovala. Ta je s ním ve spojení mnohem těsnějším. Že má Patrik svrab mě poté, co jsem ho dvakrát viděla tak příšerně špinavého, nepřekvapuje. Ještě že jsem ho nevzala k mámě do bytu vykoupat. Patrik mi pár dní po naší cestě na poštu volal a ptal se, jestli už mi přišly peníze z jeho zrušené knížky, chtěl dostat slíbené. Telefonovat a mluvit s námi bez problémů umí, když chce. Nevěděla jsem, jestli peníze přišly a pořád ještě to nevím, výpis z banky dostanu až po pátém. Čekám, že se po pátém říjnu ozve. Budu se ho moci zeptat, jestli je vyléčený. S Markem jsme vyměnili několik holých vět. A to máme vedle sebe usnout? Jak jsem se na své půlce postele nervně převalovala (než začal prášek na spaní působit), s hrůzou mě napadlo, že si Patrik se svým advokátem možná podal ruku. Co když se celá právní kancelář drbe? |
Pokud knížku čtete, nemůžete si nevšimnout několika dalších rovin. Jednou z nich je rozhovor Terezy Boučkové pro časopis Marianne. Protože jsou možnosti internetu takřka neomezené, není problém zmíněný rozhovor dohledat a přidat na něj odkaz. Osobně považuji rozhovor za velmi silný, výborně napsaný, pravdivý a jdoucí k jádru pudla. Malá ukázka:
| Moje kamarádka adoptovala také dva syny a klade si stejně drastické otázky. Namítám jí, že znám lidi, kteří mají vlastní děti a... ...ty také dělají psí kusy! Já a moji sourozenci jsme dovedli vyvádět, ale mělo to mantinely. A taky jsme v sobě všichni měli ,nadstavbu‘. Zájem, kterým jsme žili. Oba naši starší synové nemají nic, ani mantinely, a už vůbec žádný zájem, touhu něco umět, něco se dozvědět, vyniknout. Chtějí mít všechno bez námahy. A možná ani nemít nic, ale bez námahy... Celý loňský rok, kdy se nám rodina nezadržitelně rozpadala, jsem prožívala pocity marnosti. Kdybych neměla nejmladšího syna, který se mi narodil a se kterým je vše ,normální‘, nevím. A přitom jsem si ho paradoxně skoro ani nevšímala, musela jsem řešit problémy, které se na nás valily jako šutry. Ten pocit marnosti mě ničil. Marnost je asi nejhorší. Byla doba, kdy jste si myslela, že to zvládnete... Jednoduché to nebylo nikdy, ale dlouho jsme to dovedli zvládnout. Vychovávat vlastním příkladem? To nefungovalo. Kladná motivace? Vždycky selhala. Když jsme s mužem jednali tak, jak jsme si sami přáli, tedy liberálně, s tím, že kluky necháme, ať si věci dělají po svém, navalily se na nás ihned tak strašné problémy, že nás to postupně zatlačilo do způsobů, které nám nebyly vlastní. Nezbývalo než tlačit, nutit, hlídat, kontrolovat, volat do školy, všechno si ověřovat. No a nakonec jsme se naučili i prohledávat jim kapsy... Poprvé jsem se strašně styděla. A to jsem nevěděla, že nás čekají i cesty do zástavárny – pro kradené věci. To si nedovedu představit. Prostřední syn se v tom naučil výborně chodit, až jsme žasli. Nejhroznější mi ovšem přišlo, že jsme to my, jeho nejbližší, koho okrádá. Paní doktorka, ke které s ním chodíme na psychiatrii, mi řekla, že to nesmím brát osobně, že je to silnější než on. A že musím udělat všechno pro to, aby krást nemohl. No, tak schováte kabelku a zmizí magnetofon, walkman... |
Zatímco časopis Marianne zanechal rozhovor v archivu, článek Jáchyma Topola, který Terezu Boučkovou nadzvihl (považuje ho za skandální a zkreslující) si už v Respektu čtenář přečíst nemůže. Je ale zachycen na stránkách autorky (www.terezabouckova.cz). Malá ukázka je zde:
| Částí českých médií prolétla smršť. Vyvolala ji známá spisovatelka Tereza Boučková svým rozhovorem pro ženský časopis Marianne. "Zrušila bych adopce," prohlásila v něm zdejší proslulá průkopnice osvojování malých Romů a vyjádřila velkou pochybnost, zda vůbec lze "vychovávat děti jiného etnika". Zklamaná máma zažehla jiskru a vzniklý požár zajímavě ozářil zdejší společnost. Signál: Černé nebrat!, který bývalá královna adopcí vyslala, totiž mnohé občany velice rozhořčil. Čtenářky časopis Marianne bojkotují, zasílají stížnosti Syndikátu novinářů ČR. Na internetu běží na mezirasové téma hned několik debat. Zajímal nás názor lidí, kteří mají s osvojením, čili adopcí, svoje zkušenosti. |
Celý článek si můžete přečíst zde.
Jestli jste na Rok kohouta ještě nenarazili, podívejte se v knihkupectví nebo v knihovně. Určitě stojí za to si knihu přečíst, i když to vůbec není pohodové čtení. Ale život taky není procházka růžovou zahradou. Jestli jste knihu četli, docela by mě zajímal Váš názor na ni. Moje hodnocení je 100%. Za slova, za myšlenky a za odvahu.