Komentáře k článku: Rok kohouta
klara*: Knížka mi taktéž utkvěla v paměti, je krásná, smutná a je dobré ji dát precíst matkám, které si myslí ze ma mají hrozné deti, pak poznají ze ne.
cetla jsem i Indiánský běh a Křepelice a jen tak si trochu schnít. Rok kohouta ale vede. verim ze jednou bude v doporucené cetbe studentů gymnázií.
Můj koment http://lukas.faltynek.com/2008/07/03/rok-kohouta-terezy-bouckove/
kobliha: Kláro, díky za odkaz. Musím říct, že jsem od T. Boučkové zatím nic dalšího nečetla, leč míním to napravit :)
davidhavel: Vůči cikánům mám poměrně vyhraněný názor, takže u knížky bych se asi nedokázal uvolnit a užít si ji, což je důvod, proč čtu... věřím, že může být dobrá, ale já bych se rozčiloval a toho mám hlavně díky své povaze i bez tohoto čtení dost :)
kobliha: Davide, já bych negeneralizovala...
Zkus to - věřím tomu, že si to užiješ (i když - všechny knížky se asi nedají užívat). Díky za komentář :)
davidhavel: Ne ne, tento titul asi opravdu vynechám :) Ačkoli včera jsem dočetl konečně školně povinnou Farmu zvířat a doma už mám akorát encyklopedii jedné řady mašinek a pak kdo ví.. zatím marně čekám na jinou knihu, kterou jsem zaregistroval u Jarmíka nebo Ohněty? Tuším že to byl "Pražský triptych" či tak nějak...
(h)anka: Knížku jsem shodou okolností dočetla minulý týden, takže dojmy jsou živé. Dýchají z ní smutek a vyčerpání, kterým se není co divit. Nejsem ještě ani "obyčejnou" mámou, takže si nedovedu představit, jaká síla donutí rodiče obrátit se k dítěti zády - ani si tedy nedovolím toto gesto soudit. Co mě na knize zasáhlo asi nejvíce, byl fakt, jakým způsobem toto soužití muselo zasáhnout jediného biologického syna - zprostředkovaně, přes rodiče, kteří ve snaze měřit stejným metrem nakonec stejně neměřili. Kteří postupem času už ani neměli sílu měřit. A pak také právní stránka nezrušitelného osvojení - a podpora či spíše nepodpora těch, kteří se snaží pomoci těm, kdo to potřebují ("A porodné jsem nedostala, protože jsem dítě neporodila, přitom výbavu jsme museli koupit jako všichni rodiče.") Rozhodně by si tuto knihu měl přečíst každý, kdo pěstounskou péči či adopci (nejen romského) dítěte zvažuje - ale neměla by být jediným (do značné míry odstrašujícím) zdrojem informací.
kobliha: (H)anko, díky za komentář.
Porodné mě taky zaskočilo, je toho dost, co asi "běžný člověk", který se o adopci nebo osvojení nikdy nezajímal, neví.
Odmítnutí dítěte je někdy jediná cesta k přežití (rodiče narkomanů a alkoholiků by mohli vyprávět) - je to těžké, ale někdy to jinak nejde.
Souhlasím s tím, že biologické dítě to v takto sestavené rodině nemá jednoduché.
markisha®blbne.cz: Tyhle příběhy znám ze své soudní praxe, takže mě to nepřekvapuje...smutné to je:-/
lvice: Tuhle knihu jsem necetla, ale zni to vsechno opravdu zajimave. Jak stari byli ti kluci, kdyz je adoptovala?
fyzmatik: Příběhy jsem poslouchal jako četbu na pokračování - svérázně je namluvila sama autorka. Bylo to místy naprosto beznadějné - často jsem se ptal sáme sebe, jak je možné něco takového v adoptované rodině vůbec zažít a nepoučit se z toho. Hodně frustrující dílo...
hospodynka: Nikdy jsem nemohla pochopit, kde se to v těch dětech bere. Až po zkušenostech s výchovu vietnamských dětí mi začala docházet ta různost ras a etnik.
karolína boková: Právě knížku čtu a moc se mi líbí. Konečně to někdo napsal, popsal těžkosti v této oblasti; to může být oporou těm, kteří zažívají něco podobného. Paní Boučkové fandím.