Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

empress: Co se týče mě, moje rodiče se mnou neměli žádné velké ambice. Jako dospělá jsem teda trochu litovala, že neumím třeba hrát na klavír nebo jsem nechodila na gymnastiku, ale vím, že kdybych chodila, dneska bych zas říkala něco jinýho. Moje kámoška musela chodit na zpěv a na klavír, protože její rodiče měli zato, že člověk neovládající žádný nástroj je hloupý, neuvědomělý, neušlechtilý a prostě k ničemu. Na klavír chodila sedm let a trápila se, páč jí to nešlo. Na zpěv chodila snad celou ZŠ, ale jednou šla prostě "za zpěv" (jako za školu ), po páté absenci volala učitelka zpěvu rodičům a doma byl řev. Nicméně Jitka si vydupala ukončení hudebních lekcí... Potom ještě rodiče zklamala, když nešla do tanečních.