O Keigim, blogerech a jedné spolužačce

Jak si tak lezu do administrace, na titulce se objevil nový článek od Keigiho. Protřela jsem si oči. Je to možný? Keigi je zpátky? Je to možný! A tak jsem zapomněla, o čem jsem původně chtěla psát. Ale to nevadí.

Za ty roky, co bloguju (tady i kdysi jinde), jsem potkala fůru zajímavých lidí. Někteří projdou, zanechají stopu, na některé si už ani nevzpomenu, jiné sleduji pořád (i když beze jména v komentářích).

Pamatuju si na komentář jednoho blogera, který mi na blogu nechal odkaz ve smyslu: "Až budeš mít sto čtenářů denně - jako já - budeš slavná!" Psal se rok 2002 a on tehdy slavnej byl. Protože sto čtenářů u blogera bylo v té době fakticky hodně.

Jednou o mně napsal jeden slavný časopis - jako o blogerce. Musela jsem se smát. Autor článku četl několik mých příspěvků, poznala jsem ho podle "rukopisu" v komentářích. Ale nic o mně nevěděl - asi potřeboval zaplnit místo a do uzávěrky zbývalo už jen pár minut...

Mezi blogery, které ve mně zanechali opravdu silnou stopu a se kterými jsem už něco "prožila", patří třeba Kyklop, Letinka, Fily, Hádemína, Jana a další a další. Jsou to blogeři-důchodci, kteří už většinou psaní zanechali (bohužel). Mám je ve čtečce a když náhodou blikne nový článek, hned tam letím. Jako splašená. Podobně to mám s Keigim. Člověk s úžasným smyslem pro humor a s obrovským talentem pro psaní. A mezi důchodce ho neřadím, protože čas od času něco napíše (i když - Keigi, jen houšť a větší kapky).

Je zajímavé sledovat, jak se komunity mění, vyvíjí, zanikají a přeměňují. A blogy taky. Zjistila jsem, že blogy čtu čím dál tím víc. Že když chci jet do Říma, přečtu si spíš blog člověka, který tam žije než článek z oficiálního webu. Docela by mě zajímalo, jak se blogy budou dál vyvíjet. Jakou budou mít v budoucnu roli. Jakou moc.

Ale jak říkám, o tom jsem psát nechtěla. Chtěla jsem vám říct, co se mi dneska stalo.

Jela jsem do nemocnice na kontrolu a na parkovišti bylo poslední volné místo. Zajela jsem tam, vystoupila, zamkla dveře a zkontrolovala, jestli jsou opravdu zamčené (byly, ale tenhle zlozvyk mě snad nikdo nikdy neodnaučí - vždycky se musím přesvědčit). Vešla jsem do čekárny mého skorodomovského oddělení a koho tam nevidím... svoji spolužačku z vejšky. Ubulená, vlasy stažené do culíku, v ruce lejstra a mobil. Sedla jsem si k ní a potichu ji pozdravila. A pak se stalo něco, nad čím mi zůstal rozum stát. Vytřeštila oči, podívala se na mě a pak rychle sbalila tašku a utekla z čekárny. Všichni se lekli a dívali se na mě jako na vraha. Nevím, co se stalo, nemám na ni kontakt, abych jí zavolala a doktorky jsem se nezaptala, co tam dělala (stejně by mi to neřekla). Tak nevím - mám z toho docela divný pocit. Že by se styděla, že jsem ji potkala na onkologii? Nikdy dřív jsem s ní neměla problémy, vždycky jsme vycházely poměrně dobře. Nevím...