Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

keigi: Normálně jsem se ale úplně

---
keigi.pise.cz

tenisak*: A to počkej, až s tebou bude Kobliha dělat rozhovor. To jsou otázky na tělo

---
tenisak.pise.cz

kobliha: A už je to tu zase

---
kobliha.pise.cz

skaut68-pise®vzpomina.cz: Hm, divné.

---
skaut68-pise.vzpomina.cz

lvice: Asi nechtěla, aby TO někdo věděl a prostě prchla.

---
lvice.pise.cz

newold®blbne.cz: Přesně tak. Jsou věci, se kterými chce být člověk sám.

---
newold.blbne.cz

modry*: možná do ní někdo něco hustí už dlouho a představa, že v tomhle okamžiku bude další... tak raději prchla, což?

mi-lada: Možná to bylo moc čerstvé a zatím neměla na to se svěřit.

klára: Hezká úvaha o blogerech.Taky mám pár oblíbených, které neustále sleduju a těším se až zase napíše něco Kobliha.
Myslim ze problem cekaren na onkoligii muze byt hlavne na malych mestech. Kazdy kazdeho zna a myslim, ze hlavne ze zacatku s tím chteji lide byt sami. Nerikam ze je to tak dobre.