Duše a dušičky

"A když se mění čas, to se najednou velká ručička rychle přesune a odcouvá o hodinu zpátky?" ptala se mě Koblížka. "Můžu bejt U TOHO?" Jak vysvětlit malé holce, proč se posouvá čas? A že musí jít spát před Večerníčkem? "Nemůžeš bejt u toho. Hodiny couvají, když lidi spinkají. V noci. Potají. Aby je nikdo neviděl." Pomohlo to. Snad.

Je to legrace s prďolkami :)

O víkendu jsem s dětmi objela skoro všechny své mrtvé příbuzné. A některé živé taky :) Je fajn si uvědomit kořeny, smrtelnost a vztahy. Některé pratety a prastrejdové jsou nedostižní. Třeba prateta Žofi. Je jí kolem osmdesáti, bydlí na Vinohradech a kafe pije z malých šálků, které si s prastrejdou koupila kdysi dávno ve Vídni. V obýváku má dečky a kraječky, které bytu sluší a nepůsobí nevkusně. Nemá ani televizi, jen staré rádio a gramofon. V jejím bytě jakoby se zastavil čas. Má dvě velké šedivé kočky a zeleného papouška. V kuchyni to voní vanilkou. "Mami, prateta je legrační. Mluví děsně divně!" oznámil mi Koblížek, jakmile jsme vyšli z domu. "A proč ti říká děvenko?" Holkám se u pratety líbilo moc. "Je to tam ELEGANTNÍ," zasnila se Koblížka. "Snad nám prateta brzy neumře, to by byla škoda! Půjdeme ještě na hřiště?" Dětská upřímnost...

Letos nám neumřel nikdo. Abych to nezakřikla...

Mám ráda Dušičky. Listy se zbarví do milionů barev, vzduch voní podzimem, na hřbitovech to svítí a na hrobech kytky a věnečky. Čas se tak nějak zpomalí a nikdo nikam nepospíchá. Člověk si uvědomí, že je fajn být na světě. A koukat na tu nádheru shora...

A co vy? Jak jste prožili dušičkový víkend?