Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

tlapka: Doufám, že děti budou po mně. Tyhle akce mě nikdy moc nebavily. Jenom jednou, to bylo v zimě - razítka jsme sbírali za turnaje v pexesu nebo partii kvarteta... Abych nosila na lžičce míček nebo vajíčko (jako tomu bývalo před vaječnou krizí), nebo skákala v pytli, to ne. Přitom nejsem líná, jenom mám ráda pohyb v něčem smysluplnějším, třeba ve hře jako vybíjená nebo volejbal, to mě bavilo a baví.
Ono u nás tolik akcí ani moc nebylo. Jsem z menšího města a takové blbosti vždycky pořádala škol(k)a.