Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

keigi: Hele, ještě mi funguje heslo ... jsem rád, Kobliho, že už jsi z nejhoršího venku (jsi, že?). Nedávno jsem na tebe zrovna vzpomínal. Vlasy ti ze srdce přeji a za stříbrnou barvu buď ráda. Viděl jsem, že v drogerii za ni jiné dámy platí . Koblihovu novou nevěstu komentovat nebudu, jen ve skrytu duše doufám, že mu vymačká marmeládu (oko za oko, ... nebo tak něco). Kamarádky nestačí, vím, ale neboj, dej tomu čas a i ten kamarád se pro jednu ženskou po nemoci a se třemi dětmi najde. Odrazit se od samotného dna má jednu výhodu, vše už je jen lepší. Vím to. Znám to. Ostatně, tvoji přirozenou inteligence, důvtip, rozhled i šarm si tady na píše oblíbila spousta lidí a tyhle přednosti nesmaže žádná nemoc, ani deset dětí. Je jen otázkou času, kdy na tebe narazí ten, co všechno tohle hledá. Měj se moc hezky a příjemný zbytek léta tobě i dětem. Keigi