Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

mirekČ: To je zajímavé. Povídací židličku u vany máme také. My z ní ale většinou krmíme ty dva hladové krky. Musejí mít chleba na "vojáčky", bez kůrek a každý voják letí buď vrtulníkem, dopravním letadlem nebo bombarďákem, který shazuje "bomby" přímo do pusy. Pak sní každý i dva krajíce chleba. To jim však nebrání v tom, dát si pak ještě "nášup" v podobě nějaké čokoládky...