Tenhle blog si píše Kobliha, matka jednoho Koblížka, jedné Koblížky, jednoho Koblížátka a manželka jednoho Kobliha. Doufám, že se Vám tu bude líbit!

A moje motto? Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš.

bublinkacz*: Ale jistě, máš pravdu. Holčička je ve škole ani ne měsíc. Všechno je nové, stresující. Zvykla by si. Ne, nemyslím nechat trápit dítě, ale tak msíc, dva bych počkala. Syn mi chodil do školy "normální", s mladou, milou učitelkou. Hodně si hráli, každý je osobnost, bla bla bla....Krutý byl přestup na druhý stupeň. V podstatě se na prvním stupni naučil jediné - jak co očůrat, aby měl klid. Už nikdy z toho nevylezl.Sotva se doučil. Teď jako dospělý se snaží dohnat uniknuvší vzdělání. Dcerku jsme byli nuceni dát kvůli řeči (rozštěpové dítko) na internátní školu. Co 14 dní na víkend doma. Rodiče v nedohlednu. Učili se spíše způsobem "postaru". Jako my. První rok probrečela odjezdy, rvalo to srdce všem. Naučila se učit. Další čtyři roky tam strávila naprosto dobrovolně, už nemusela. Chtěla. Přestup na druhý stupeń už u nás doma byl naprosto bez problémů. Jedničkářka až do osmé třídy, v devítce pár dvojek. Letos maturuje. Každý rodič má svoje dítě za geniální. Ovšem jako chybu považuji místo hraní předškolnímu dítku dávat hodiny čtení a psaní. Všechno má svůj čas a svoje místo. Nejhorší je, že všichni máme jeden pokus a chybu vidíme až s odstupem času.