Sestřenice Kristýna je taky učitelka. Učí na základní škole fyziku. Navíc je to máma dvou dětí. Kačka chodí do první třídy, Jakub do páté. Kačenka dostala v první třídě paní učitelku, která je (ehm, jak to kulantně říct?) trochu přísná.
"No podívej se na to. Tady spočítala, že 1+2 je 2. No dobře, byl to desátý příklad a asi už se jí to pletlo - ale proč za jednu chybu dostala dvojku? Anebo koukni tady - vybarvovala perníkovou chaloupku a nestihla Jeníčka - za tři! No je to normální? V první třídě na konci září? Aby měla tři trojky, jednu čtyřku, šestnáct dvojek a 26 jedniček? No není!" Kristýna hodila matematický sešit a papír s obrázkem na stůl. "Ta ženská je prostě zakomplexovaná nebo má novou červenou propisku nebo já nevím!"
Škola, kam chodí Kačka, se řadí mezi výběrové. Kristýna ji zvolila po pečlivém výběru - oběhla asi šest škol, mluvila asi s dvaceti učitelkami, šesti řediteli a nepočítaně maminkami. S nervy na pochodu se modlila, aby Kačenku na výběrovou školu vzali. Byla přijata (uměla číst už ve školce, je upovídaná a šikovná) a teď je z ní hromádka nervů. Z Kačky. A z její mámy vlastně taky. "A mluvila jsi s tou učitelkou?" ptala jsem se Kristýny.
"Ale to víš, že jo. Na třídních schůzkách - byla jako mílius. Říkala, že je sice trochu přísnější, ale že to děti ocení - že je chce od začátku zvyknout na dril a kázeň a soustavnou práci, líbilo se mi, jak mluvila. Ale tohle je trochu moc."
Na řadu přišel notýsek. "Jak to může stíhat, psát všem dětem tolik zápisků?" podivila jsem se. Notýsek byl do první třetiny popsán červenou propiskou. Dominovaly vzkazy typu: Dohlédněte, prosím, aby Kateřina nosila ořezané pastelky, jejich ořezávání nás zdržuje nebo Opět nemá v penálu dvě tužky. Zaujalo mě i Prosím o kontrolu délky nehtů nebo Všechna písmenka zezadu podepište! "Tak to jsem ještě neviděla," divila jsem se nahlas. "No, já taky ne," Karolína byla se mnou zajedno.
"A nechceš za ní zajít? Abyste si to vyjasnily?" ptala jsem se Kristýny.
"Budu muset, ale nechce se mi. Bude mi jasně řečeno, že jde o školu výběrovou, kam by za Kačulu měli hned náhradu. To co nám říkali vždycky na gymplu, pamatuješ?"
"A neuvažovala jsi o tom, přeřadit ji do normální školy? Kde by dostávala razítka, paní učitelka by děti nestresovala a všichni byste se zklidnili?"
"Uvažovala - ale proč bych měla ustupovat nějaký čůze, která by měla dětem zpříjemňovat první školní dny a ne je děsit?"
"Tak dojdi za ředitelem."
"To sice můžu, ale je to její otec, takže asi těžko něco zmůžu."
.
.
.
o pár dní později...
"Jde pryč," volala mi Kristýna.
"Kdo? Kam?"
"Kačula. Vyjednala jsem jí místo u nás na škole. Přestupuje k prvnímu říjnu. Už se těší, byla se podívat ve třídě. Paní učitelka se jí líbila (prej je stará, ale hodná) a už se seznámila s dětmi."
"A jak jsi dopadla u ředitele?"
"Jako ta největší kráva. Když prej nezvládnu já ani moje dcera náročné tempo výuky, nemá smysl, abych sebe nebo dítě trápila. A když jsem mu řekla, že dcera počítat i číst umí, jen se bojí těch pětek a "zlé" paní učitelky, jen pokrčil rameny a řekl - Dítě si musí zvykat na stresy už od malička. Bude odolnější! A když jsem se ho zeptala, ve které knize tahle moudra vyčetl, zbrunátněl a začal hulákat o pokrokovosti a oblíbenosti své školy. Není prej pro každého - a pro pochybovače už vůbec ne. Tak jsme se rozloučili. Kačula jde v úterý a ve středu naposledy. Ale asi ji ty dva dny už nechám doma, protože celý víkend zvrací. Nechce tam, aby jí paní učitelka nenadávala. No chápeš to?"
"Uf!"